Základní kampaně

Pokud jsem se kdy podivoval nad množstvím textu v Heroes of Might and Magic 3 Armageddons Blade, tak to nebylo nic proti tomu, co mě čekalo po načtení základních kampaní Heroes of Might and Magic 4. Jejich příběh je tak rozsáhlý a propracovaný, že by vydal i na kapesní sbírku povídek.

Kampaní je celkem 6 a všechny jsou přístupné už do počátku. Každá kampaň se standardně skládá z několika navazujích scénářů u nichž si můžete pohodlně nastavit i vlastní obtížnost. Příběh čtvrtého dílu Heroes je novým začátkem, kdy opustíme svět Antagarichu a přesuneme se do světa Axeothu. Důvodem je poněkud nevinný konflikt, který nám více přiblíží intro hry. V něm proti sobě stojí náš známý Gelu s Mečem zkázy a Tarnum s Mečem mrazu (oba pocházejí z příběhů Heroes Chronicles). Tento střet způsobí nezastavitelný rozvrat a Antagarich upadá do zkázy. Zástupy těch šťastnějších pak unikají portály do nových světů. A jedním z nových světů je právě i Axeoth. V kampaních si pak za jednotlivé strany (rozuměj typy měst) zahrajeme na kolonizatóry a vybudujeme si svá nová impéria.

Následující tabulka ukazuje přehled všech šesti kampaní, včetně obsažených scénářů. Názvy kampaní slouží jako odkaz, který vás po kliknutí přesune dále na bližší popis kampaně. V popisu jsem se snažil dodržet schodný styl s popisem u Heroes 3. Nenajdete tak zde veškeré herní podrobnosti scénářů, ale to ani nebylo účelem. Stěžejní je pro nás jen samotná příběhová linie.

Života Síly Řádu
Pravá čepel Sláva minulých dnů Cena míru
 
Vytažení čepele Nová cesta Na rozcestí
Zkoušky Nutná válka Důvěra mezi vojevůdci
První krok z mnoha Královská volba Služebník
Hledání oceli Jeden kmen Duhový krystal
Zákonitý dědic Nevysvětlitelná zrada
Otrok strachu
Zabít nesmrtelného
Cena míru
 
Přírody Smrti Chaosu
Elvin a Shaera Polomrtvý Pirátova dcera
 
Milenci Pojídač dětí Pirátova dcera
Znamení tygra Pekelná sféra Krvavá zátoka
Pravá láska Body síly Průliv ztracených
Odrazy Život a smrt Záliv panen
Navždy spolu Bezbožný dech Nikdy se neohlížej

Intro

Všechno jednou končí. Nejsme víc než postavy příběhu, náš život snadno zmaří šíp nebo kámen. Obraťte stránku a tisíce zemřou. A proč? Pro pýchu dvou vůdců, kteří jsou k sobě neúprosně přitahováni mocí dvou mečů a společnou sudbou. A pak zařinčí Meč mrazu a Meč zkázy. Oslepující záblesk! A znovu se obrátí stránka. Zkáza přináší zemětřesení, sopečné výbuchy, záplavy a nesčetná úmrtí. A také hrdinské činy. A právě když se zdá, že jsme odsouzeni k záhubě, ještě jednou rychle obrátíme stránku. A nesčetně šťastných uprchlíků uniká branami do jiného světa. Je tohle konec našeho příběhu? Ne, jsme pěšáci osudu. Stále ještě zbývá obrátit mnoho stránek. A všechno se dostane zase na začátek.

Kampaň: Pravá čepel (Zpět na obsah)

Lord Lysander shromáždil zbytky království Erathie a utvořil nové království Palaedry. Jeho největší hrozbou je ale dřívější rytíř, který tvrdí, že je posledním žijícím členem linie Gryphonheartů. Lysander hluboko ve svém srdci ví, že ten muž lže, a tak se za doprovodu několika nových přátel vydá na cestu za odhalením pravdy o původu tohoto násilníka.

Scénář: Vytažení čepele

Podmínky vítězství: Zvítěz nad hrdiny Normicem a Caileen. Lysander a další 2 tví nejsilnější hrdinové spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 18. úroveň.

Popis mapy: Palaedrou otřásají nepokoje. Sir Worton, který se prohlašuje za dědice rodu Gryphonheartů a právoplatného vládce říše, veřejně vytáhl Čepel Gryphonheartů z pochvy (a to skutečně dokáže pouze člen rodu). Palaedru sice ještě stále ovládá lord Lysander, ale mladý rytíř získává na popularitě. Část šlechticů již siru Wortonovi slíbila věrnost a obsadila čtyři zlaté doly Palaedry, ze kterých je nyní financována Wortonova armáda.

Animace: Jsem věrným panošem Lorda Lysandera více než dvanáct let. Mé jméno není důležité, protože dějiny si lidí, jako jsem já, nevšímají. Ale Lysander je jiný. Hned, jak jsem ho poprvé spatřil, jsem poznal, že změní svět.

Den 1,

Více než dvanáct let jsem byl věrným panošem lorda Lysandera. Mé jméno není důležité, protože historie se o lidech jako já nezmiňuje. Lysander je ale jiný. Už když jsem ho poprvé spatřil, věděl jsem, že má moc změnit svět.

Když jsme se poprvé setkali, byl Lysander mladíkem s chmýřím na bradě. Později jsem se dozvěděl, že jako šestnáctiletého ho královna Catherine pasovala na rytíře. Vzhledem k jeho postavě ho však každý považoval za mnohem staršího, již tehdy byl velice silný. Svými idealistickými plány chtěl změnit svět k lepšímu.

Kdybych snad byl skutečným kronikářem, začal bych vypravovat tento příběh od začátku. Napsal bych o útoku na Lysanderovu rodinu, který ho odloučil od sourozenců, připravil o rodiče a zasel v něm věčnou nenávist k odporným nekromantům, kteří tento čin spáchali. Mohl bych vyprávět o jeho rychlém postupu v erathianských kruzích a o tom, jak se stal jedním z oblíbených rytířů královny Catherine. Možná bych mohl dokonce vyprávět o tom, jak vedl tisíce uprchlíků skrze portály do tohoto nového světa předtím, než Zúčtování zničilo svět starý.

Avšak nic z toho ode mne nečekejte.

Budu vám vyprávět o událostech, které se staly čtyři roky po Zúčtování. Lysander tvrdě pracoval na uskutečnění svých snů o utopistickém království, kde nikdo nehladoví a všichni se cítí bezpečně a spokojeně. Nepostřehl však nepokojnou atmosféru v Palaedře. Příliš mnoho šlechticů bylo nespokojeno s Lysanderovým naléháním, že zanecháme starý svět a jeho vzpomínky vzadu a začneme se vším od začátku. Šlechtici lpěli na starých tradicích, jakož i na svém postavení ve společnosti a nechtěli začít se vším nanovo. Od Lysandera bylo nepochybně pošetilé, když očekával, že se všeho vzdají a zapomenou.

Avšak když si Lysander vytýčí cíl, jde za ním. Nic ho z jeho cesty nemohlo vychýlit - dokonce ani logika.

Ať byly důvody povstání jakékoliv, naskytly se tím siru Wortonovi dokonalé podmínky, aby se prohlásil dědicem. Worton předstoupil před dvůr Palaedry a tvrdil, že je nemanželským dítětem krále Gryphonhearta, a proto i zákonitým dědicem Palaedry. Použil argumenty lorda Lysandera proti němu samému.

Celé tyto roky se Lysander odmítal prohlásit za krále Palaedry, protože trval na tom, že v jeho žilách žádná královská krev nekoluje, a proto si nezaslouží být králem. Nejpřesvědčivějším důkazem původu sira Wortona byla Čepel Gryphonheartů. Sir Worton předložil dvoru magickou zbraň, o které všichni předpokládali, že se ztratila nebo byla zničena během Zúčtování. Zavládl velký údiv, když sir Worton vytáhl meč ze skvostné pochvy. Bylo obecně známo, že kouzlo vložené do té skvělé zbraně dovolí tasit zbraň pouze gryphonheartské krvi.

Po této události bylo pro mého mistra velmi obtížné získat zpět vládu v Palaedře. Prohlášení Lysanderovi ubralo na vážnosti až příliš na to, aby dokázal udržet svou pozici. Polovina země požadovala, aby odstoupil z trůnu.

A sir Worton se svými stoupenci přísahali, že budou-li donuceni, převezmou trůn násilím. Nad zemí se vznášela bezprostřední hrozba války.

Den 3,

O několik týdnů později lord Lysander vyrazil dobýt zpět čtyři zlaté doly, které byly zabrány stoupenci sira Wortona. V kraji se objevil bývalý rytíř jménem Normic a známá zlodějka Caileen. Bezpochyby jejich přítomnost byla příčinou náhlého uchvácení dolů. Worton to vymyslel chytře - použitím lidí bez zjevného spojení s ním samotným získal na svou stranu šlechtice v této oblasti a mého pána tak připravil o zlato z jeho pokladny.

Wortonův požadavek na trůn mne zneklidňuje čím dál více. Co když je skutečným dědicem? Zeptal jsem se tedy Lysandera, proč proti němu bojuje.

"Protože nevěřím, že je Gryphonheart," odvětil Lysander.

"Přece vytáhl Čepel Gryphonheartů!"

"To ano," odpověděl Lysander. To byla jedna z věcí, kterou nemohl v žádném případě popřít.

"Na Wortonovi mě však něco zneklidňuje, nedá mi to spát. Například tvrdí, že získal Čepel Gryphonheartů od královského mečníka, který jej přinesl z Erathie. Ale kde potom je ten mečník? Pokud je Worton skutečným Gryphonheartem, nepředstavil by toho mečníka také jako důkaz?"

"Co když se mýlíte, můj pane?"

"Nemýlím se, Miltone. Jsem o tom přesvědčen!"

Mezi všemi jeho vlastnostmi jsem obdivoval Lysanderovu jistotu více než cokoli jiného.

Den 8,

Leštil jsem Lysanderův krunýř, zatímco on studoval mapu oblasti, na které byla vyznačena čtyři města. Každé z nich leželo poblíž jednoho ze zlatých dolů, které byly zabrány. Třebaže Lysander poslal několik dopisů šlechticům, kteří v těchto městech panovali, nedočkal se žádné odpovědi.

Lysanderova pěst dopadla na mapu tak tvrdě, že téměř rozdrtila malý přenosný stůl, na kterém mapa ležela.

"Vlastní lidé mi posílají varování, abych se držel mimo jejich léna! Nejraději bych je všechny nechal vsadit do žaláře!"

"A proč ne, sire?" zeptal jsem se. Pokud by shromáždil veškerou armádu Palaedry, jistě by to nebyl složitý úkol.

"Nemohu! To je právě to, co Worton očekává, že udělám. Tito šlechticové jsou příliš vlivní. Pokud bych zaútočil na jejich města, nazvou mě uchvatitelem a získají podporu ostatních šlechticů Palaedry. Doly sice patří Palaedře, avšak já jsem těmto lidem dal pozemky, aby zde postavili svá města. Nemohu je vzít zpět, aniž bych ztratil jejich sympatie."

"Takže jste rozhodnutý jen tak odejít?" zeptal jsem se překvapeně. Lysander byl vždy aktivním člověkem. Nenechával problémy nevyřešené.

"Věř mi. Pokud jsou dost pošetilí na to, aby proti mně poslali armádu, jsem připraven udělit jim lekci! Na určitou dobu musím nechat na pokoji jejich města. Alespoň prozatím!"

"Ale chystáme se dobýt doly zpět, že ano?"

"Nemíním přenechat zlato Wortonovi. Skutečným problémem jsou Wortonovi nohsledi - Normic a Caileen. Z pohledu Palaedry jsou to zločinci. Nechám je vsadit za mříže a potom budou doly v bezpečí."

Scénář: Zkoušky

Podmínky vítězství: Získej Orákulum úsvitu tak, že splníš všechny Lysanderovy úkoly. Lysander, Proetho a další 2 tví nejsilnější hrdinové spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 25. úroveň.

Popis mapy: Lysander opustil Palaedru, aby našel tajemné Orákulum úsvitu. Je to jeho jediná šance, jak dokázat, že je sir Worton podvodníkem. Divoká země, po níž kráčí, je plná nebezpečí a on se vydal na cestu bez velké armády. Tu zanechal doma, aby chránila království. Probojuje si cestu skrze pobudy a netvory, kteří na něj cestou čekají a uspěje ve zkouškách Orákula?

Animace: Jeden moudrý muž kdysi napsal: "Osudové určení žádá oběti. Princ, který bude králem, musí nejprve překročit mrtvolu svého otce." Netušil jsem, jak pravdivý je tento výrok do chvíle, kdy jsme se vydali hledat Orákulum úsvitu. Zajímalo by mě, jaká bude cena za to, co ví.

Den 1,

Teprve když jsme přejeli hranice Palaedry jsem si uvědomil, jak velkou hrozbu sir Worton představuje.

Lysander vyrazil pouze s malou jednotkou, neboť se tak může pohybovat rychleji. Svatý kněz Adamus a jeho žravý pomocník Proetho projevili přání jet také. Můj pán by raději zanechal Proetha tady, Adamusovu žádost však nemohl odmítnout. Dokud jsme nepřekročili hranice, nevěřil jsem, že by Lysander nechal Palaedru bez dozoru.

Během cesty jsem se ho zeptal, "Myslíte, že je správná doba k opuštění země, můj pane?"

"Ne."

"Nemusíte jít. Pošlete mne! Zůstaňte zde a ochraňte Palaedru."

"Je to dobrá nabídka, Miltone, ale musím jít. V Palaedře bych stejně nemohl jednat, pouze bych vyčkával. Worton vede válku slovy a lží. Proti takovýmto zbraním Palaedru neubráním! Tato výprava je jedinou nadějí, jak Wortona usvědčit."

"A kdo bude mít na starost Palaedru?" zvolal jsem překvapeně.

"Než jsem odešel, dal jsem siru Daymarcovi příkazy ohledně velení armád Palaedry. Myslím, že mu mohu důvěřovat," odvětil Lysander.

Zastavil jsem svého koně.

"Ale sir Daymarc je bratrancem gryphonheartské rodové linie! Nebude následovat sira Wortona?"

"To je právě ono, Miltone. Daymarc dobře zná Gryphonhearty a je přesvědčen, že král Gryphonheart v žádném případě neměl nemanželské dítě. Nikdy neuvěří tomu, že Worton má krev Gryphonheartů," řekl Lysander.

Pyšně jsem se zašklebil. V minulosti mnoho lidí podceňovalo Lysanderovu inteligenci a považovalo ho za velitele beze špetky rozumu. Avšak můj pán vystupoval v záležitostech politiky stejně obratně jako na bojišti. Worton pravděpodobně promarní týdny přemlouváním Daymarca, aby mu přenechal zemi. Zatím bude Lysander pátrat po důkazech, jak odhalit jeho podvod.

Den 12,

Stalo se to brzy ráno. Nabíral jsem vodu na ranní čaj, když jsem uviděl Adamuse procházet tábořištěm.

"Mohu pro vás něco udělat, pane?" zeptal jsem se ho.

"Ó ne, milý panoši, děkuji! Dostávám se do věku, kdy mi stačí čím dál méně spánku. Menší procházka po ránu mi rozproudí krev - ty dlouhé pochody dávají mým kostem dost zabrat."

"Já jsem si už zvykl. Lord Lysander zřídkakdy zůstává delší čas na jednom místě. Ani v dobách míru ne."

"Ano, bohužel je nepokojný. Slyšel jsem, že často projíždí zemí, aby měl na očích všechny části Palaedry. Musí to pro tebe být náročné," prohlásil Adamus.

"Ale kdepak! Čas strávený po boku Lysandera byl vždy příjemný. Žádný panoš by nemohl žádat víc."

"A co rodina? Máš manželku? Děti?"

Zavrtěl jsem hlavou.

Je pravdou, že většina mužů v mém věku je ženatých a mají již několik dětí. Snad dokonce i pár dětí dorůstajících do dospělosti. Mně chybělo do čtyřicetin už jen několik let. Jestli budu ještě dlouho otálet, bude na nějaké děti příliš pozdě.

Ale pak jsem pomyslel na lorda Lysandera. Je mu dvacet osm a nezdá se, že by jevil zájem o manželství či děti. Byli jsme tak oddáni svým profesím, že jsme se zcela vzdali myšlenek na rodinný život?

"Snad se někdy ožením, najdu-li si na to trochu času," odvětil jsem.

"Kdy by to mělo být?" zeptal se Adamus. "Máš nějakou představu?"

Nemám. Dále jsem se na toto téma již nechtěl bavit, proto jsem se omluvil a zanechal kněze jeho procházce.

Scénář: První krok z mnoha

Podmínky vítězství: Nalezni hrdinu Desette. Lysander, Proetho a další 2 tví nejsilnější hrdinové spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 30. úroveň.

Popis mapy: Slova Orákula úsvitu přivedla lorda Lysandera do říše Kola. Tento nezávislý kraj získal své jméno podle nesčetných vodních mlýnů postavených na břehu mnoha řek křižujících zemi. Baroni říše Kola jsou tvrdohlaví, žijí odloučeně a nestarají se o dění v okolních říších. Pokud však chce Lysander odhalit pravdu o původu sira Wortona, bude jim muset čelit a najít příslovečnou jehlu v kupě sena.

Animace: Tohle je strašlivý svět, dokonce tu hrozí smrt, ale tím, že se schováte, se nic nevyřeší. Ne všichni to pochopili, a tak Lord Lysander očekával potíže, když jsme se vydali do odloučeného území, známého jako Kolo. Ale ani on nevěděl přesně, jak tvrdě budou bojovat.

Den 1,

Asi týden po našem setkání s Orákulem úsvitu jsme dorazili na hranice vzpurné oblasti známé jako Kolo. Někteří lidé přeživší Zúčtování obviňovali ze zničení starého světa královnu Catherine a krále Kilgora. Ti se zde před několika lety usadili a vytvořili komunitu svázanou jediným heslem, "Nechte nás a my si nebudeme všímat vás." Dodnes to lordu Lysanderovi vyhovovalo, měl dost vlastních starostí. Baroni Kola mu nikdy nedovolí volně vstoupit do jejich země, obzvláště ne s armádou za zády.

Přesto jsme z vrcholu kopce zamířili přímo k hranici kraje Kola. Do rána bychom měli dorazit na nepřátelské území.

"Opakuji znovu, dle mého nejsou orákula k ničemu," přesvědčoval nás Proetho.

Adamus potřásl zklamaně hlavou a odpověděl, "Můj drahý Proetho, věštci nám poskytují odpovědi, ke kterým bychom se žádným jiným způsobem nemohli dobrat."

"Dobře, ale předtím vás vystaví zkouškám, ve kterých většina mužů nemá šanci uspět. Jestliže přežijete - jako tady náš odvážný lord Lysander - pak vám jako odpověď položí další hádanku! Tomu říkáte odměna?"

"Znalosti se nikdy nezískávají snadno," neurčitě řekl Lysander. Od setkání s Orákulem se choval poněkud chladně.

"Adamus dodal, "Pochopil jste, co bylo myšleno hádankou Orákula, lorde Lysandere?"

"Zatím ještě ne zcela přesně."

"Hledej ocel, abys našel krev. Prvním z mnoha kroků je výprava ke Kolu," zopakoval Adamus hádanku Orákula úsvitu.

"Zřejmě se očekává, že dorazím do říše Kola," řekl Lysander, "a 'abys našel krev' ukazuje cíl mého hledání. Já hledám pravý původ sira Wortona - jeho skutečné rodiče!"

"Ale co ta část o oceli?" byl zvědav Proetho.

"To jsem zatím nepochopil."

"Odpověď se určitě ukáže," prohlásil s jistotou Adamus.

Proetho nesouhlasně zafrkal, ale místo aby protestoval, nahnul číši.

Lysander vstal a odešel, zanechávaje jídlo téměř nedotčené.

"Zítra vstoupíme na nebezpečné území," řekl jakoby omluvně. "Všechny moje předchozí pokusy o dohodu s barony Kola byly rychle a hrubě odmítnuty. Nyní však nemám čas na diplomacii!"

"Je to jejich hanba," přisvědčil Adamus.

"Těším se na dobrý boj," chvástal se Proetho.

Lysander se vrátil se do svého stanu, aby byl o samotě. Viditelně ho něco trápilo. Byl smutný ze ztráty své nejlepší a možná i poslední šance k nalezení svých sourozenců. A já jsem opět proklínal Orákulum úsvitu, jež ho přinutila rozhodnout mezi rodinou a Palaedrou.

Den 5,

Dorazilo poselstvo tří rytířů pod vlajkou Kola. Zastoupili nám cestu v očekávání oficiálního jednání.

"Proetho," řekl Lysander, "přenechávám ti na povel armádu. Přijeli tři, i my pojedeme v trojici. Adamus a Milton půjdou se mnou."

Převzal jsem prapor Palaedry a následoval svého pána.

Zastavili jsme padesát stop od poslů.

"Reprezentuji barony Kola. Dosud nás Palaedra nechávala na pokoji. Nyní jste však vtrhli do naší země! Požadujeme, abyste se ihned obrátili a nikdy se nevraceli!" řekl posel.

Lysander se na okamžik odmlčel. Nezdálo se, že by ho muž svou hrubostí rozrušil.

"Vyřiďte baronům Kola toto," zvolal. "Jsem Lysander, lord Palaedry. Nemám zájem o Kolo ani tuto zemi, avšak nemohu ihned odejít. Přišel jsem do těchto míst proto, abych dokončil své hledání. Dávám své čestné slovo, že projdu přes vaší zemí v míru a odejdu, jakmile bude můj úkol splněn."

"To je nepřijatelné! Očekáváte, že uvěřím slovům muže, který vstoupil do naší země s armádou?"

Tentokrát jsem si všiml, že Lysander sevřel ruce v pěst. Byl zvyklý, že o jeho čestném slovu nikdo nezapochyboval.

"Nežádám vás, abyste věřili slovům každého muže, ale věřte slovům pána Palaedry! Pokouším se vyhnout válce," oznámil Lysander.

"Tak to jste vůbec neměli vstoupit na půdu Kola! Vraťte se, chcete-li se skutečně vyhnout válce!"

"To nemohu udělat!"

"Potom je tedy již vše řečeno. Budete litovat dne, kdy jste vstoupili do Kola, lorde Lysandere. Brzy si bude muset Palaedra najít nového krále!"

Posel chvatně odcválal pryč, nedávajíc žádnou příležitost pro odpověď.

Lysander se zdál rozmrzelý, ne však překvapený.

"Existuje v celém Kole nějaká rozumná osoba?" zabručel pro sebe.

"Uvědomte si pane," odpověděl Adamus, "že jsme všichni přišli ze stejného světa, dokonce ze stejné země. Jejich domovy byly zničeny, ztratili členy rodiny, prožili válku a apokalypsu. Jejich chování není moudré, ale je pochopitelné."

"Znovu bude zbytečně prolévána krev," řekl Lysander. Poté otočil koně a připojil se k ostatním.

Den 13,

Dnes ráno jsem měl trochu soukromí, které jsem už dlouho potřeboval. Čekal jsem, až se na našem malém ohništi uvaří voda.

Přistihl jsem se, že strnule hledím k východu v očekávání prvních paprsků slunce.

Mé myšlenky se stočily k Orákulu úsvitu. Vzpomněl jsem si na krásnou souměrnou postavu pod žlutým rouchem. Náhle jsem pocítil stud, že o svaté ženě přemýšlím takovým způsobem. Co jsem to jen za muže?

Chodil jsem kolem ohniště a v duchu mi vyvstala další otázka - otázka věštkyně.

Co je mým posláním? Proč jsem zde?

Nikdy předtím jsem o svém údělu nepřemýšlel. Jen lidé jako lord Lysander, Adamus, a snad i Proetho mají své poslání. Já jsem obyčejným služebníkem.

Můj otec často hovořil o osudu. Byl také prostým občanem. Věřil, že jeho nadání v zacházení s kuší je darem z nebes a že ho má používat k obraně starého království Erathie. Byl si tak jist, že právě to je smyslem jeho života, že zanechal syna bez otce a ženu bez manžela.

Nakonec mi jeho statečnost vydobyla pozici panoše.

Je mým posláním do smrti sloužit lordu Lysanderovi? Snad. To je volba, kterou žiji již celé roky. Možná se tím vyhýbám manželství, jak naznačila věštkyně. Život po boku lorda Lysandera je nebezpečný. Jednoho dne mě štěstí opustí. A já nechci odejít a zanechat dalšího sirotka.

Ale syn poskakující na mých kolenou...

Mít ženu, kterou bych miloval více než vlastní život...

Co je mým posláním? Proč jsem zde?

Den 20,

Jsem dost zkušený abych věděl, že na válce není nic tak skvělého, jak to popisují písně a historky kolující kolem ohně. Válka je krvavá, brutální, únavná a nebezpečná - zvláště pro nevinné.

Dnes ráno jsem opustil hlavní voj a s nákladním vozem a malou jednotkou jsem vyrazil koupit jídlo do nějaké vesnice. Naše zásoby ubývaly a lord Lysander věřil, že to nejmenší, co může pro své muže udělat, je naplnit jim břicha.

Nebyli jsme však úspěšní - nikdo nám nechtěl nic prodat. Teprve ve čtvrté vesnici nás obyvatelé přivítali a souhlasili, že nám budou dodávat tolik jídla, kolik budou moci postrádat.

Zatímco moji muži nakládali na vůz pecny chleba a svazky zeleniny, přišouralo se k nám pár chlapců umazaných od zaschlého bláta.

"Pane rytíři?" zavolal na mne jeden z mladíků.

"Nejsem žádný rytíř. Já jsem panoš," opravil jsem kluka. Jim však připadali všichni muži ve zbroji stejní.

"Právě jsem se vsadil s mým přítelem, že dokážete odkopnout míč odtud až ven z vesnice. On však tvrdí, že to nesvedete!"

"To jsem neřekl!" ohradil se další chlapec. Pak vytáhl kožený míč.

"Dokážete to?"

Když jsem bral od kluka míč, usmíval jsem se. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsme s přítelem udělali podobnou sázku. Pokud si pamatuji správně, tehdy jsem prohrál.

"Tak, a o co jste se vsadili?" zeptal jsem se, když jsem míč pokládal na zem a ustupoval několik kroků dozadu kvůli rozběhu.

"On má dvě lízátka, které dostal na tržišti. Pokud odkopnete míč mimo město, jedno mi dá!"

"Jen jedno?" otázal jsem se.

Díval jsem se dolů přes střed vesnice. Skutečně to nebylo daleko, ale pro klukovskou nohu to mohlo znamenat míli. Udělal jsem tři rychlé kroky k míči a poslal ho do vzduchu vší silou, kterou jsem mohl. Míč se stočil vlevo, přeletěl nad jedním z domů a dopadl daleko vzadu za vesnicí.

"Dokázal to!" křičel vítěz sázky.

Natáhl jsem ruku, abych pohladil vítěze po vlasech, když jsem v paži ucítil bodavou bolest. Z mého předloktí trčel šíp. Trvalo mi okamžik, než jsem si uvědomil, co se děje.

"Přepadení!" zvolal jsem.

Další šíp prořízl vzduch nad mojí hlavou. Útočníci vycházeli zpoza stromů na druhé straně nedaleké farmy. Byli mnohem početnější než naše skupina a obklíčili vesnici tak, že se nedalo uniknout.

"Lukostřelci vpřed! Zabijte je, dokud jsou na volném prostranství," zavelel jsem.

Nemohl jsem používat pravici - bolest pulzovala celou mou paží. Pak se jen několik palců vedle mé nohy zaryl do země třetí šíp. Tehdy jsem si uvědomil, že mne útočníci identifikovali jako vůdce. Stal jsem se jejich hlavním cílem! A chlapci ještě pořád stáli vedle mne.

Otočil jsem se k nepřátelům zády, navzdory bolesti jsem zvedl oba chlapce a běžel s nimi směrem k nejbližší chatrči. Doběhl jsem ke dveřím, kopnutím je rozrazil a strčil oba chlapce dovnitř.

"Zůstaňte ležet!" nařídil jsem jim.

Další šíp narazil do mé helmy s razancí rány obuškem. Před očima se mi udělaly mžitky. Klopýtal jsem několik kroků.

"Držte své pozice!" velel jsem svým mužům. "Chraňte vesničany!"

Poté jsem ztratil vědomí.

Den 20,

Když jsem přišel k sobě, zíral jsem přímo na Proethovy obrovské zuby. Proč se na mě směje?

"Odvážný ochránce utiskovaných se vrátil ze země mrtvých!" řekl. Neměl jsem sebemenší tušení, o čem mluví.

"Mám příkaz vyrozumět Lysandera ihned, jak se probereš," řekl Proetho.

Pokoušel jsem se zvednout a přál si vlastnit jednu z Proethových láhví, aby ulevila mé bolavé hlavě. Kůže mého pravého předloktí ostře štípala v místě, kde byla sešita rána. Dostal jsem radu - nehýbat se.

Zakrátko dorazil do stanu Lysander. Sobecká část mého ega se tetelila blahem, když jsem zahlédl jeho tvář napjatou znepokojením.

Ta druhá část, která mu nechtěla dělat starosti, řekla, "Jsem v pořádku."

"Miltone, stačilo o palec vedle a byl bys mrtvý!" prohlásil Lysander.

"Omlouvám se, můj pane."

"Měl jsi zkontrolovat lesík! Proč jsi nezkontroloval lesík?"

"Byla to moje chyba, sire," odpověděl jsem zahanbeně.

Očekával jsem, že by mi venkované řekli, že se v nedalekém lesíku ukrývají vojáci. Ale proč by to dělali? Byli jsme pro ně vetřelci!

Lysander vzal mou ruku.

"Příště to udělej," řekl jemně.

Než Lysander odešel, poznamenal, "Udělal jsi správnou věc, Miltone. Tvůj rychlý povel, kterým jsi poslal lukostřelce vpřed, měl úspěch. Povedlo se jim zabít polovinu útočníků na otevřeném prostranství. Ostatní se raději vzdali."

"A co ti dva chlapci?" zeptal jsem se. "Nejsou zraněni?"

"Jeden z nich si odřel kolena, když jsi ho hodil do chatrče, ale jinak jsou v pořádku."

Lysander mne zanechal s mou bolavou hlavou, s bodáním v paži a vzpomínkou na míč odkopnutý skrze celou vesnici. Nebyl to žádný velký výkon, tak proč jsem toužil udělat to znovu?

Scénář: Hledání oceli

Podmínky vítězství: Znič hrdinu jménem Mastero, čímž zachráníš sira Kentiana a získáš Pravou čepel Gryphonheartů. Lysander, Proetho, Desette a další 2 tví nejsilnější hrdinové spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 33. úroveň.

Popis mapy: Lysander se přiblížil k vyřešení hádanky Orákula úsvitu. Aby dokončil svůj úkol, musí nalézt legendárního mečníka, sira Kentaina. Lysander musí získat pravou Čepel Gryphonheartů, chce-li zabránit tomu, aby Palaedra padla do rukou sira Wortona. Teprve poté se může vrátit do svého království a zbavit ho uchvatitele.

Animace: Jednou z nejvyšších poct, které lze rytíři udělit, je titul Mečník. Od toho okamžiku zůstáváte po boku svého krále jako stráž a služebník, ale jste mnohem víc než to. Jste téměř jako otec. Proto ten Mečníkův hluboký zármutek, když váš král zemře před vámi.

Den 1,

Desette se ukázala přátelskou a prospěšnou ženou. Když se dověděla, že se její syn Worton vydává za Gryphonheartovo nemanželské dítě, byla otřesena a trochu smutná.

"Můj ubohý Worton!" řekla. "Vždy cítil, že nechce žít jako jeho otec a bratr. Jednoho dne se pustil špatnou cestou. Ale ve skutečnosti není tak zlý!"

Lysander neměl srdce říci Desettě o Wortonově rozkazu zabít ji, pokud by hrozilo, že by s ní někdo mohl navázat kontakt.

Brzy jsme zjistili, co znamenala zbývající část Orákuliny hádanky. Desette nám sdělila, že její manžel, Wortonův otec, byl mečníkem krále Gryphonhearta a později také jeho dcery, královny Catherine.

"Wortonovým otcem je tedy sir Kentaine!" řekl Lysander šokován.

Snad každý člověk slyšel o legendárním siru Kentainovi. Kentaine byl obyčejným panošem, když byl král Gryphonheart na lovu přepaden. Všichni Gryphonheartovi rytíři byli pobiti a panoši je brzy následovali. Král ležel na bojišti, uvězněný pod svým mrtvým ořem. Naživu zůstal pouze Kentaine. Mladý panoš by pravděpodobně mohl uniknout, ale namísto toho sebral kopí a pustil se do nepřátel. Probojoval si cestu až ke králi, pomohl mu dostat se zpod mrtvého koně a společně unikli do bezpečí. Brzy poté král Gryphonheart povýšil Kentaina na rytíře a královského mečníka.

"Ano, Kentaine je mým manželem," přitakala Desette.

"Někdo by snad mohl potvrdit, že Worton je Kentainovým synem," řekl Lysander.

"To neví nikdo," trvala na svých slovech Desette. "Můj manžel držel soukromý život v tajnosti. Muž cválající po boku krále nebyl jako ten, který spal každou noc po mém boku. Chtěl nás uchránit před ostatními lidmi. Chtěl svou rodinu jen pro sebe."

Není divu, že nikdo nemůže vyvrátit Wortonovo tvrzení. Jeho pokrevní příbuznost byla celou dobu držena v tajnosti. A od doby, kdy se jeho otec stal mečníkem, měl Worton mnoho příležitostí dostat se k Čepeli Gryphonheartů a pořádně si ji prohlédnout. Ten podlý vynalézavý muž mohl udělat kopii zbraně.

Lysander zřejmě dospěl ke stejnému závěru.

"No ovšem, již to dává smysl! Mečníkův syn! Worton by nemohl vytáhnout Čepel Gryphonheartů. Vytáhl padělek!" řekl Lysander.

Adamus poznamenal, "Myslím že nyní rozumím zbytku hádanky Orákula. Musíte 'najít ocel', lorde Lysandere. Znamená to, že musíte najít pravou Čepel Gryphonheartů a tak všem dokázat, že je sir Worton podvodníkem!"

Den 1,

Bohužel, sir Kentaine je od Zúčtování nezvěstný. Hodně lidí věří, že zahynul společně s královnou Catherine, ale co když se siru Kentainovi přeci jen podařilo uniknout do tohoto světa?

Tehdy nám Desette vyprávěla, že než ji Worton zanechal zde v říší Kola, pověděl jí o pověsti vypravující o černokněžníkovi, který kdesi daleko na severu drží v zajetí Kentaina. Po celou dobu si Desette myslela, že Worton hledá svého otce. On však namísto toho osnoval spiknutí, aby se prohlásil vládcem království.

"To je pravděpodobně lež!" řekl přesvědčeně Proetho. "Pochybuji, že by z Wortonových úst mohlo vyjít něco jiného než lži."

"Musím s ním souhlasit, můj pane. Sir Kentaine bude pravděpodobně další obětí Zúčtování," řekl jsem.

Ale Lysander potřásl svou hlavou.

"Ne. Věštkyně mi řekla, abych našel ocel. Čepel Gryphonheartů musí být zde a to znamená, že sir Kentaine musí být také naživu. Mimoto Wortonův plán na ovládnutí Palaedry může být úspěšný pouze v případě, pokud je jeho otec mrtvý nebo nezvěstný. Myslím že Worton ví, že je jeho otec uvězněn v žaláři a pravá Čepel Gryphonheartů se ztratila. Jinak by se nepokusil prohlásit králem."

"Takže co uděláme, lorde Lysandere?" zeptal se Adamus.

"Na východě se nachází malý přístav. Nalodíme se na člun směřující k severu za Palaedru a zjistíme, zda černokněžník skutečně existuje."

Desette přistoupila blíže a zeptala se, "Smím cestovat s vámi, můj pane? Prosím, dala bych cokoliv, kdybych směla opět spatřit svého milovaného manžela!"

"Samozřejmě, lady Desette! Bude mi ctí."

Den 4,

Přinesl jsem lordu Lysanderovi špatné zprávy.

"Někteří z našich zvědů oznámili, že do oblasti vpochodovalo z jihu další vojsko."

"Pod jakým praporem pochodují?" zeptal se Lysander, třebaže znal odpověď předem.

"Jde o staré standarty Gryphonheartů. Jsou to bezpochyby stoupenci sira Wortona."

"Pravděpodobně si domysleli, proč jsem přišel do těchto končin. Worton se pokusí zabít svého vlastního otce dříve, než k němu dorazím!", konstatoval Lysander opovržlivě.

"Zdá se, že máte pravdu," souhlasil jsem.

"Ano, a pokud nedorazíme k siru Kentainovi před nimi, bude Palaedra ztracena díky vražednému podvodu!"

Jsem si jist, že by můj pán raději zemřel, než by připustil, aby k tomu došlo.

Den 7,

Než jsem dokončil všechny své povinnosti a ujistil se, že jsou noční hlídky na svých pozicích, byl jako obvykle pozdní večer. Dávno jsem již měl nacvičený kradmý pohyb mezi spícími vojáky. Byl jsem proto trochu překvapený, když jsem objevil paní Desette, jak obchází v temnotě kolem svého stanu a něco si mumlá. Vydal jsem se k ní.

Usmála se a dokonce zrudla.

"Přistihl jsi mě, panoši Miltone," řekla.

"To jsem neměl v úmyslu, má paní. Byl jsem jen zvědavý, nevěděl jsem, nepotřebujete-li pomoci. Nemůžete usnout?" zeptal jsem se.

Paní Desette se od srdce zasmála a ladně se roztočila.

"Ne, panoši, jsem v pořádku. Je mi více než dobře. Jen si tu tančím. Tančíš také rád?"

"Lord Lysander zřídkakdy navštěvuje plesy. Měl jsem zatím velmi málo příležitosti, abych se to naučil."

Desette mě náhle popadla za ruku a přitáhla si mě blíž.

"To je ostuda! Já miluji tanec."

"V tuto hodinu?"

"I přes svůj věk tančím každou noc. Udržuje to mladé srdce."

Začala se točit a kolébat v rytmu neslyšené hudby.

"Tancuj, prosím, panoši Miltone! Je to už tak dávno, co jsem tančila s partnerem," řekla Desette.

Nemohl jsem odmítnout.

Desette broukala překrásný nápěv, abych se měl čeho chytit, ale mé nemotorné nohy nebyly schopny udržet rytmus. Připadalo mi, že uplynuly hodiny, než jsem do toho konečně dostal.

"Jsi mnohem elegantnější, než tušíš, panoši!"

"Obávám se, že vám lhaní moc dobře nejde, má paní!"

Desette se rozesmála a pokračovali jsme v tanci. Brzy jsem zjistil, že se mírně mračím, neboť jsem si uvědomil, o co v životě přicházím! Nikdy předtím jsem netančil s ženou pod hvězdami. To je jedna z věcí, kterou můžete dělat s milovanou osobou, například s manželkou. Avšak já jsem ještě nikdy nebyl zamilovaný.

Scénář: Zákonitý dědic

Podmínky vítězství: Pokoř hrdinu Wortona, abys tak zajistil bezpečí Palaedry.

Popis mapy: Lysander se vrátil do Palaedry a našel ji zmítanou občanskou válkou. Worton a jeho stoupenci obsadili hlavní město a velkou část království. Zůstalo jen malé území odporu. Avšak Kentaine a Desette oznámili, že Worton je jejich synem a ne pravým dědicem říše, a dobří lidé jsou nyní na Lysanderově straně. Budoucnost Palaedry leží v Lysanderových rukou.

Animace: Zatímco byl Lysander pryč, uchvátil vládu nad většinou Palaedry Sir Worton. Ten bídák měl teď v moci celou zemi. Naší nejsilnější zbraní proti němu ale nebyl meč, ani kouzelný předmět, ba ani vojsko. Tou zbraní byla pravda.

Den 1,

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že Lysander porazí Wortona a zachrání Palaedru. Avšak nedávno jsem začal mít nejasné tušení, že něco, nad čím nemá moc, jeho plány zhatí. Vím, že je mé znepokojení bezdůvodné. Zvláště teď, když se k nám připojil sir Kentain, aby bojoval proti svému hanebnému synovi.

Dosáhli jsme hranic Palaedry a našli jsme království zmítané občanskou válkou. Zatímco jsme byli na výpravě za záchranou sira Kentaina, sir Worton zaútočil. Podmanil si většinu země včetně hlavního města Paledonu. Sir Daymarc, který byl v Palaedře regentem během nepřítomnosti lorda Lysandera, byl poražen a zajat. Vše se zdálo ztraceno.

Jakmile se Lysander dozvěděl o Wortonových vítězstvích, svolal schůzku poradců - sira Kentaina s paní Desette, Adamuse, Proetha a dokonce i mne samotného.

Po vylíčení detailů týkajících se Wortonova úspěchu se Lysander otočil a začal si nás jednoho po druhém prohlížet. Jeho tvář byla napjatá, jak se pokoušel ovládnout hněv.

"Tomu čelíme!" řekl se skřípěním zubů Lysander. "Worton ovládá Paledon a čtyři další strategická města v srdci Palaedry. Prohlásil se králem Wortonem Gryphonheartem a dal všem vesnicím a městům na vědomí, že ponesou hrozné následky, neodpřísáhnou-li věrnost."

Trvalo dlouho, než se někdo odvážil prolomit ticho, které po Lysanderově řeči nastalo.

"Bohužel," řekl Adamus, "nevidím žádné reálné diplomatické řešení. Vypadá to, že je válka nevyhnutelná."

"Souhlasím," potvrdil sir Kentaine.

Proetho a Desette jen souhlasně přikývli hlavou.

Pak se oči všech obrátily mým směrem. Lysander se mě zeptal, "A co si myslíš ty, Miltone?"

"Já?"

"Ano. Byl jsi po mém boku během každého okamžiku cesty. Znáš tuto zemi a její lid tak dobře jako já. Paleadrou zmítá chaos! Jak jí mám pomoci?"

Byl jsem vděčný už jen za to, že jsem mohl být přítomen tomuto setkání, avšak žádost o vyjádření vlastního názoru mě zaskočila. Musel jsem proto něco rychle říci.

"Nemyslím si, že by vás opustila celá Palaedra, můj lorde. Nemohli jsme být jedinými, kdo prokoukl lži sira Wortona," poznamenal jsem.

"Co tím máš na mysli?" zeptal se Lysander.

"I když se sir Worton zdá být silným, nemá podporu celé Palaedry, jinak by měl jistě ve své moci již mnohem více měst než jen pět. Jestliže prohlásíte a dokážete, že Worton není gryphonheartské krve, vsadím se, že vám mnoho poddaných přijde na pomoc, místo aby stáli proti vám. Jediným pravděpodobným důvodem, proč se ještě nepřidali k Wortonovi je, že si nejsou zcela jisti, zda Worton mluví pravdu. Nemají o tom přece žádné důkazy!"

"Bravo, panoši Miltone!" komentoval Adamus. "Nechtějí udělat rozhodnutí, neboť se bojí, aby nerozhodli špatně."

Sir Kentaine přerušil debatu, "Musím se vám znovu omluvit za nepřístojné chování svého syna, lorde Lysandere! Přísahám, že já a Desette zůstaneme na vaší straně tak dlouho, dokud neodčiníme zlo, které náš syn způsobil. Ačkoli je to tak ponižující budu z každé věže křičet, že Worton je z mého masa a mé krve, ne z Gryphonheartovy!"

Desette uchopila ruku svého manžela a sklonila se k němu. Byli si vždy nablízku a často se objímali. Ucítil jsem ve svém žaludku bodnutí touhy a zadíval se raději stranou.

Zdálo se, ze po chvilce mlčení Lysander dospěl k rozhodnutí. Řekl, "Neodkladně vyrazíme osvobodit Palaedru z rukou uchvatitele!"

Adamus a Proetho okamžitě odešli, ale já jsem ještě zůstal, když Lysander vzal ruce sira Kentaina a lady Desette do svých.

"Slibuji vám," řekl měkce, "že až přijde čas, udělám vše, co bude v mých silách, abych ušetřil život vašeho syna. Lidé jako vy by nikdy neměli trpět ztrátou dvou synů!"

Den 2,

V posledním pokusu zabránit válce napsali sir Kentaine a paní Desette svému synovi dopis. Varovali ho, že bude brzy odhalen a prosili ho, aby se vzdal dříve, než přijde o život ještě více nevinných lidí. Navzdory všemu co vykonal, mu nabídli svou lásku. A sir Kentaine se mu omlouval, že s ním v dětství nemohl strávit více času.

Když Desette dočetla dopis lordu Lysanderovi řekla, "Doufali jsme, že bychom mohli využít jednoho z vašich poslů, aby dopis doručil našemu synovi do Paledonu."

Lysander od ní převzal dopis.

"Pochopitelně, paní! Dopis doručí můj panoš Milton," řekl Lysander a podal mi pergamen.

Cítil jsem, jak se mi napnuly všechny svaly. Proč já?

Později po odchodu sira Kentaina a paní Desette se Lysander posadil ke mně. Musel předtím zpozorovat mé překvapení, protože okamžitě bez pobídky začal vysvětlovat.

"Pocestuješ pod vlajkou vyjednávače, Miltone, měl bys proto být v bezpečí. Až poneseš tento dopis Wortonovi chci, aby ses pozorně díval do očí jeho vojáků. Řekneš mi, jak moc jsou mu oddaní, zda jsou za toho muže odhodláni položit životy. Jsi jedinou osobou, které mohu v tomto rozhodnutí důvěřovat, Miltone."

"Děkuji vám, můj pane!" řekl jsem. "Udělám vše, jak nejlépe umím."

"Já vím."

Den 5,

Ani bych se nedopočítal, kolikrát jsem byl zastaven nepřátelskou hlídkou během cesty do Paledonu. Pokaždé jsem musel vysvětlovat, že nesu zprávu pouze do rukou sira Wortona. Když jsem poprvé nazval Wortona 'sirem', dostal jsem přes ústa rukou v železné rukavici. Rty mi začaly krvácet.

"Je to KRÁL Gryphonheart, zrádče!" zasyčel voják.

Jak mi bylo nařízeno, zahleděl jsem se do mužových očí. Nebyla v nich oddanost. Dokonce ani nevypadal jako správný voják. Praštil mne jednoduše proto, že mu to udělalo radost. Takže takové zločinecké typy verbuje Worton do své armády?

Den 8,

Oznámil jsem své jméno a účel, za jakým jsem přijel do Paledonu. Místo toho, abych byl uveden před Wortona, setkal jsem se jen s městským majordomem. Muž mi připadal ještě tlustější, než když jsem ho viděl naposledy, a na jeho prstech přibylo několik zlatých prstenů. Když jsem šel ulicemi Paledonu, pozoroval jsem lidi s nerozhodnými výrazy ve tvářích, kteří mě sledovali vystrašenýma očima.

Worton ždímal lid vysokými daněmi, aby získal kapitál potřebný na válku proti lordu Lysanderovi a lidé jako majordomus z toho vydatně těžili.

Po mém krátkém setkání s majordomem jsem byl uveden do pokoje, kde budu čekat na audienci.

Den 11,

I když mě nenazývali vězněm, po ty tři dny se mnou zacházeli, jako bych jím byl. Za dveřmi nepřetržitě hlídal strážný a protože měl rozkaz mě všude doprovázet, raději jsem vůbec nevycházel. Když jsem vojákovi podíval do očí, spatřil jsem nejistotu a strach. Dělal jen svou práci. Snad i přemýšlel o tom, že by mu jinde bylo lépe.

Nyní jsem věděl, proč Lysander poslal právě mne. Věděl jsem, co je oddanost více než kdokoli jiný. Viděl jsem ji vždy, když jsem se díval do zrcadla. Můj pán chtěl vědět, zda jsou Wortonovi muži svému veliteli oddáni. Nejsou-li, bude náš boj mnohem snadnější.

Někdo zaťukal na dveře. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila jedna z nejvyšších žen, které jsem kdy viděl. Měla široká ramena, ale jinak velmi pěknou postavu. Vrásky v koutcích hlubokých očí byly velmi atraktivní. Byla velmi přitažlivá, což bylo ještě znásobeno úsměvem, kterým mne obdařila. Položila podnos s jídlem na malý stolek poblíž okna.

"Ráda jím u okna," řekla a rozhrnula záclony, "je to lepší na zažívání."

"Díky," promluvil jsem. "Co je s dívkou, která mi nosila jídlo doposud?"

Po tři dny mi jídlo nosila mladá služebná.

"Kvůli mně si hraje na nemocnou," zašeptala.

Okamžitě jsem poodešel ode dveří.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se tiše.

"Jmenuji se Porsha a ty jsi Lysanderův muž, že ano?"

"Ano. Jsem panoš Milton."

"Nemohu zde zůstat dlouho, protože by to bylo stráži podezřelé," řekla rychle Porsha. Otočila se a zarachotila podnosem plným jídla, aby nevzbudila podezření hlídačů. To jí poskytlo několik dalších sekund.

"Proč jsi přišla?"

"Ze dvou důvodů. Přišla jsem vám říct, že všichni místní velitelé a vojáci oddaní lordu Lysanderovi byli buď zabiti anebo uvězněni. Když se vrátíte, v Paledonu se bude bojovat, ale vězte, že jeho obyvatelé krále Wortona nemají v lásce!"

"To jsem zpozoroval," odvětil jsem.

Porsha přistoupila blíže a objala mne kolem ramen. Voněla čerstvým chlebem a skořicí.

"Můj druhý důvod, proč jsem přišla, je osobní. Je pravda, že nyní s lordem Lysanderem cestuje duchovní jménem Proetho?"

Když jsem se upřeně zadíval do jejích očí náhle mi svitlo. Tato žena musí být Proethova manželka nebo spíše milenka. Jen ten, kdo byl zamilovaný, si mohl dělat o jiného takové starosti. Naštěstí pro mě! Bylo na ní něco, co mě nutilo zapomenout na válku.

"Ano, Proetho je jedním z poradců mého pána."

"Je v pořádku?"

Dveře klaply a se skřípěním se otevřely.

Rychle jsem řekl, "Ano."

Tehdy mě Porsha vlepila facku. Nečekaná rána mě poslala směrem k posteli, zakopl jsem a upadl na podlahu.

"Nejsem žádná prostitutka, pane! Prokazuji vám čest, když osobně přináším vaše jídlo a vy se mnou jednáte takhle! Jak se jen opovažujete!?!"

Navzdory hučení v hlavě jsem viděl úšklebek strážného.

Porsha byla stále otočena k hlídači zády. Stačila se ještě ušklíbnout a mrknout na mě a pak rychle opustila místnost. Nebyl jsem jist, co se stalo, možná by se mi přemýšlelo snadněji, kdyby se místnost přestala točit.

"Měl jste štěstí, sire, " řekl strážný. "Odešla, aniž by vám zpřerážela nohy. Mohl jste dopadnut mnohem hůře."

A pak zavřel dveře, zanechávajíc mě v místnosti samotného s mým bolehlavem.

Den 13,

Pátého dne jsem se konečně setkal se sirem Wortonem.

Worton seděl na novém ještě nenatřeném umně vyřezávaném trůnu. Nenosil korunu, přes záda měl přehozen dlouhý plášť z modrého hedvábí a v klíně mu spočívala falešná Čepel Gryphonheartů. Dlouhým pohledem jsem prostudoval meč, avšak neobjevil jsem žádný rozdíl oproti originálu.

"Máš pro mě vzkaz, panoši?" zeptal se arogantně Worton držíce v rukou neotevřený dopis, který jsem přinesl. Zašklebil se na lordy a rytíře, kteří se shromáždili v trůnní místnosti. "Asi to nebude bezpodmínečná kapitulace lorda Otravného, že ne?"

Zatnul jsem zuby, když se všichni kolem rozesmáli. V přílišné důvěře mi strážci ponechali můj jídelní nůž. Měl jsem ho stále zastrčený za opaskem. Lysander mne učil, abych jeho ostří udržoval stále nabroušené, prý jeden nikdy neví, zda ho nebude muset použít v boji. Když jsem hleděl do Wortonovy škodolibé tváře, pomyslel jsem, jak snadné by bylo nůž vytáhnout a podříznout mu krk. Poblíž mne nestál nikdo, kdo by mi v tom mohl zabránit.

Pak jsem si vzpomněl na slib, který můj pán dal siru Kentainovi a lady Desettě. Slíbil ušetřit život jejich syna a Lysanderův slib je i mým slibem. Vražda nebyla východiskem. Zavrhl jsem proto tento plán, i když jsem se obával, že brzy budu promarněné příležitosti litovat.

"Ne, vaše výsosti," řekl jsem s obtížemi. "Toto je dopis od vašich SKUTEČNÝCH rodičů, sira Kentaina a lady Desette."

Neměl bych o dopise prozrazovat takové podrobnosti, obzvláště ne před tolika dvořany. Byl jsem však rozzuřený a proto jsem alespoň tímto způsobem Wortonovi oplatil jeho troufalost.

Worton bez přečtení roztrhal dopis a křičel, "Lži! Lži! Samé lži!"

Jeden ze strážných mne srazil k zemi. Potom ke mně došel Worton a rudý vzteky do mne kopal a kopal, dokud jsem neztratil vědomí.

Den 16,

Za pár dnů jsem se probral v žaláři potlučený, zkrvavený a nahý. Ve vedlejší kobce byl vězněn lord Daymarc, bývalý regent. Na první pohled bylo vidět, že je na tom ještě hůře než já. Kromě jiných zranění měl i rozbitou čelist, takže jsme mohli mluvit jen krátce.

Po několika dnech bez jídla a vody mi byl konečně přinesen slabý masový vývar. Služebná jemně přidržela misku u mých rtů, abych se mohl napít. Když se stráž nedívala sáhla nenápadně do kapsy a vytáhla nařezané vepřové maso zabalené do plátku sýra. Rychle mi ho podala.

"To je od Porshy," zašeptala tiše služebná.

"Děkuji vám, poděkujte za mne, prosím, též Porshe."

Když jsem dojedl vývar, otřela mi z obličeje zaschlou krev.

"Zůstaňte silný," řekla a nechala mne opět o samotě.

Inspirovaný slovy služebné jsem zavolal, "Zůstaňte silný, sire Daymarcu! Lord Lysander přijde brzy!"

Závěrečná animace: Tohle je vyprávění o tom, jak se stal z Lysandera nový král Gryphonheart. Asi je to i příběh o tom, jak jsem se seznámil se svou ženou, ale jak už jsem řekl, já jsem jen prostý člověk; Milton, manžel, otec, přítel.

Kampaň: Sláva minulých dnů (Zpět na obsah)

Zúčtování a nekonečná staletí válek přivedly barbarské národy na pokraj vymření. Jen jediný muž se odváží je zachránit, přimět je změnit jejich způsoby a navrátit jim zpátky hodnoty na dlouhou dobu zapomenuté. Má-li barbarský lid přežít, musí dát přednost společenství a navrátit se ke starým způsobům. Dokáže je ale Waerjak přesvědčit včas?

Scénář: Nová cesta

Podmínky vítězství: Ovládni všechna města na mapě. Waerjak spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 12. úroveň.

Popis mapy: Osamocený válečník Waerjak zjišťuje, že barbaři navěky zaniknou, pokud se neodvrátí od vražedného a válečného způsobu života. A tak se Waerjak a jeho pěstoun Tarnum, po letech života strávených na cestách, vrací ke svému lidu, aby společnost barbarů proměnili v jednolité společenství. Pak možná přežijí.

Animace: Já vím, že teď to nechápeš, Waerjaku, ale jednou pochopíš. Ano, jsme barbaři. Ano, jsme rození válečníci. Ale válečník, to není jen vrah. Je to ochránce! Musíš mít úctu k životu, a ještě větší respekt ke své schopnosti život vzít. Jinak jsi pouhý vrah.

Den 1,

Noc jsme strávili jako vždycky - nakrmili jsme se tím, co jsme toho dne ulovili a spali na zemi. Celý můj život jsme chodili křížem krážem, nikde jsme se na dlouho neusadili. Kromě krátkých výprav do měst za nákupem nových knih jsme zůstávali v přírodě. Můj pěstoun trval na tom, abych se naučil číst, a to nejen lidské jazyky, ale i elfí, trpasličí, minotauří a jazyky ostatních tvorů.

Někdy se mi zdá, že čím víc se toho naučím, tím méně jsem barbarem. Moji lidé nikdy předtím nepotřebovali všechnu tu historii, filozofii a literaturu!

Ale na druhou stranu toho můj pěstoun ví o těchto věcech o tolik víc než já, a přitom jsem nikdy nepotkal člověka s větší odvahou a silou. Bojoval jsem po jeho boku. Na bitevním poli je jako válečný bůh.

Toho rána, kdy jsme zaslechli vzdálené zvuky bitvy, jsme se tam já a Tarnum okamžitě rozběhli. Po dlouhá léta jsme směřovali naši pomoc těm, kdo ji potřebovali tak, že jsme zaháněli útočící bandity nebo honili ctižádostivé diktátory.

Můj pěstoun vytáhl meč, který nosil připevněný na zádech, a běžel k tomu zmatku. Naneštěstí byl velmi větrný den a zvuk se nesl až na dvě míle daleko. Když jsme dorazili, bylo už po boji. Nezbyl tam nikdo, koho bychom mohli zachránit.

Masakr se stal v malé proláklině mezi dvěma zalesněnými vrchy. Útočníci se pravděpodobně skryli mezi stromy po obou stranách a čekali, až bude jejich kořist procházet po pěšině pod nimi. Pak se spustili dolů a sevřeli ji tak do pasti. Skončilo to velmi rychle.

"Víc než třicet mrtvých!" zabručel můj pěstoun.

Byli to barbaři, většina mužů byla mladší než já - bylo jim pod třiadvacet.

"Tohle musel být jejich vůdce," řekl jsem a ukázal směrem na toho nejstaršího. Všude kolem něj byly rýhy v zemi, jak odtud útočníci odtahovali pryč své mrtvé.

"Vzal s sebou pět z nich!"

"Dobrá smrt, nemyslíš, Tarnume?"

Můj pěstoun vždycky trval na tom, abych mu říkal jeho jménem. Nejsem si jistý, proč. Nemiloval jsem ho o nic míň, než bych miloval svého vlastního otce - ať už to byl kdokoliv.

"Smrti je lepší se vyhnout, Wearjaku," řekl Tarnum. "Tito muži zemřeli správně, ale leží tady třicet tři mrtvých těl barbarů. Nejméně dalších osm bylo odtaženo pryč na druhou stranou.To je nejmíň čtyřicet životů. A přidej je k těm, kteří byli zabiti při Zúčtování. Tohle naši lidé dlouho nevydrží!"

Zbytek dne jsme strávili pohřbíváním mrtvých.

Den 7,

Dneska jsem mluvil s nějakými ovčáky o kmenech v tomto regionu. Informace o této oblasti mi poskytli až poté, co se ujistili, že jim nechci ukrást jejich ovce a poté, co jsem se s nimi podělil o soudek.

Scénář: Nutná válka

Podmínky vítězství: Přemož všechna nepřátelská města a vojska. Waerjak a tvůj další nejsilnější hrdina spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 20. úroveň.

Popis mapy: Jen za několik málo měsíců, kdy byla v platnosti nová pravidla, Waerjak dokázal barbarům, že se mohou mít dobře i bez válek. Jeho malé království je nyní dokonce jedno z nejbohatších v Tribal Lands. Ale stejně jako šakalové pošilhávají po čerstvé kořisti, padlo toto území do chamtivého oka dvěma diktátorům. Waerjak musí teď vést nutnou válku a dokázat, že je schopen ubránit svůj lid proti této nové hrozbě.

Animace: Ne, naše síla není v našich svalech nebo v železném ostří! Svaly věkem a nemocemi zeslábnou. Železo v dešti zreziví a v ohni se roztaví. Naše síla je v našem společenství! Spolu dokážeme zajistit jídlo pro své děti, stvořit velká umělecká díla a porazit své nepřátele. Společenství navždy!

Den 1,

Mlátil jsem do posledního hřebíku, dokončujíc Stavgardovy nové pily. Ustoupil jsem dozadu a obdivoval naší práci.

Jen pomyslete, kolik jsme toho za pár krátkých měsíců dokázali! Každý den dostávám zprávy o prosperujících farmách, rostoucích stádech a zvyšujícím se počtu obchodů ze všech koutů malé oblasti, které teď vládnu. Dokonce i já žasnu nad tím, co jsou barbarští lidé schopni dokázat, když si to usmyslí.

Když jsem se s tím svěřil Tarnumovi, smál se.

"Proč jsi tak překvapený? Podívej se na tu snahu, kterou věnovali válčení! I přes nekvalitní zbraně a nepřítomnost kouzel jsme porazili spoustu 'civilizovaných' armád světa," řekl Tarnum.

"Ale to jsou bitvy!" Tohle jsou světské domácí záležitosti."

My barbaři jsme aktivní národ. Proč myslíš, že jsou líní lidé posíláni do vyhnanství? Když nemůžeme bušit do něčích hlav, tak proč to nezkusit s hřebíky a dřevem?"

Jako vždycky měl Tarnum pravdu. Postavení pily byla těžká práce, ale studený pot, který se řinul po mých zádech, se mi zdál téměř tak radostný, jako byla moje pýcha, když jsem si prohlížel stavbu. Nemáme boj v krvi tak, jak si svět myslí - tak, jak jsem si dokonce i já kdysi myslel.

Jsme schopni mnohem větších věcí, než je prolévání krve a pustošení. Jen jsem si přál, aby tohle pochopili všichni barbaři.

Brzy jsem měl potkat ty, kteří odmítli opustit své staré způsoby.

Den 3,

Barbaři mají pořekadlo, ve kterém se praví, "Sarančata nikdy neútočí na neúrodnou zahradu."

Je téměř jisté, že když se věci daří, stane se něco špatného. Dozvěděl jsem se, že naše rostoucí prosperita přitahuje jiný druh sarančat - diktátory. Dva z nejmocnějších barbarských diktátorů v Tribal Lands už poslali své armády dobýt naše území. Očividně nemají pocit, že bychom pro ně mohli být hrozbou, protože své oddíly nevedou osobně.

Připomínají mi Kilgora. Poslední barbarský král se vydal na tažení proti zbytku světa z ekonomických důvodů, stejně jako z důvodu svého vlastního velikášství. Barbarská země Krewlod byla na pokraji největšího hladomoru a mnoho stád bylo zkonzumováno obrovským Kilgorovým davem. Mnoho farem bylo během Kilgorova tažení za to, aby se stal králem, vypáleno. Tisíce lidí zemřelo hlady. Tisíce dalších určitě podlehlo nemocem, ale Kilgor, místo aby rozpustil svojí armádu, začal válku - válku, která znamenala téměř konec světa!

Teď přišly dvě armády vzít nám to, co jsme tak pracně vybudovali. Je mi smutno z pomyšlení, že mí vlastní lidé se stali mými nepřáteli. Pokud mám bránit Stavgard a kmeny pod mým velením, budu muset prolít barbarskou krev. Kdyby se jen dalo s těmi diktátory rozumně mluvit! Kdyby jen pochopili, že se nám daří právě proto, že NEVEDEME válku!

Den 7,

Tarnum tvrdí, že znát svého nepřítele je prvním krokem k vítězství. Proto se vydal mezi lidi, jenž měli informace o diktátorech, kteří si brousili zuby na Stavgard.

Berserker Wulgar přinesl nějaké informace o Hundricovi.

"Hundricovi vévodí jeho velký břicho," řekl Wulgar. "Můj kmen jednou bojoval v jeho řadách. Měli jsem nad přítelem převahu - výškové pozice a překvapení - ale on nám nedal povel k útoku, dokud se nenasnídal!"

"Jak se mu podařilo zůstat u moci?" zeptal se Tarnum.

"Je možná tlustej, ale je silnej jako bejk! A mnohem rychlejší, než bys čekal."

Tarnum přikývl.

"A co ten druhý diktátor - Vogel?" zeptal jsem se.

Wulgar pokrčil rameny.

"Znám jenom jeho jméno. Prý je to velkej chlap. Někteří mu říkají Drtič."

Musím se o Vogelovi dozvědět něco dřív, než se spolu setkáme, ale ten Hundic se nezdá být moc velkým nebezpečím. Pokud se nechá tak lehce ovlivnit jídlem, mohli bychom toho nějak využít.

Scénář: Královská volba

Podmínky vítězství: Znič hrdinu Hundrica. Waerjak a tvůj další nejsilnější hrdina spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 25. úroveň.

Popis mapy: Když se Waerjak dozví, že Vogel Drtič drží v zajetí jeho pěstouna Tarnuma, stojí před hrozivou volbou. Ve stejném okamžiku diktátor Hundric drží v sousední zemi stovky barbarských žen a dětí jako otroky a ve snaze vybudovat novou armádu je nutí pracovat až k smrti. Waerjak nemůže zachránit všechny.

Animace: Waerjaku, vidíš tamtu smečku horských psů, jak běží údolím? Vidíš, jak se ten raněný belhá pryč od ostatních? Ví, že smečku zatěžuje. Dokud bude se smečkou, budou s ním držet krok. Nevyštvou ho od sebe, protože ho mají rádi, tak se odtrhne sám. Zemře, aby oni zůstali silní. Není to vždycky snadné, ale smečka je to hlavní.

Den 1,

Ohromné shromáždění zástupců více než dvaceti kmenů mě přinutilo odsunout plány na záchranu Tarnuma z vězení Vogela Drtiče. Od zmizení svého pěstouna jsem hledal někoho, kdo viděl, co se mu stalo. Včera se na mě usmálo štěstí, když ke mně přistoupil jeden starý muž. Řekl, že viděl Vogela, jak vede vězně do nedalekého města Boernbergu. Nasadil jsem hned své zvědy na pozorování města a - Tarnum je pořád tam.

Ale tato neočekávaná schůzka kmenů mi zabraňuje jednat!

Po dlouhém jídle a obřadném představení vystoupil nejstarší z účastníků, kterého pravděpodobně zvolili svým mluvčím.

"Všechny naše kmeny," promluvil muž a ukázal na ostatní zástupce, "teď mají děti s plnými bříšky, vypasený dobytek a sklady naplněné až po střechy. A všechno to je tvoje zásluha!"

Zavrtěl jsem hlavou a řekl, "Ne, je to zásluha nás všech. Je to něco, čeho jsme byli schopni odjakživa."

"Ano, ale TY jsi nám ukázal cestu! Proto jsme dneska tady."

"Nevím, co máš na mysli."

Mluvčí otevřel těžký vak visící na jeho boku a vytáhl z něj nově ukovaný diadém.

"Tato koruna je vyrobena ze železa, stejně jako koruny, které nosili naši největší předci od doby prvního barbarského krále, Jarga Podmanitele! Její tvar, dokonalý kruh, představuje naši sílu pocházející z naší jednoty! Tímto tě, Waerjaku, my z mnoha kmenů, jmenujeme králem našeho lidu."

Starý muž vykročil ke mně a dal mi korunu. Zastavil se mi dech, když jsem zjistil, co se chystá udělat a přiznávám, že jsem nebyl moc ochotný to přijmout. Pořád si nejsem jistý, zda by měl mít náš lid jednoho krále. Skládáme se z mnoha různých kmenů, moha odlišných povah. V minulosti nás naši králové svedli na špatnou cestu.

Ale budu já jiný?

Stále jsem váhal. Všiml jsem si, že mistr řemeslník vyryl do naleštěného povrchu železa obrázky gryfů.

"Gryfové?" zeptal jsem se. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak pro náš lid neměli žádný důležitý význam.

"Ano," řekl ten starší s pyšným úsměvem, "tvoje jméno je starověké barbarské slovo pro gryfa."

Když jsem si stále nebral korunu, ten starší se ke mně naklonil a zašeptal, "Něco není v pořádku?"

"Ne, ta koruna je nádherná. Já jen nevím, jestli jsem ten pravý, kdo by ji měl nosit," řekl jsem.

Zdálo se, že ten starší rozumí.

"Ještě jsi nás z té divočiny zcela nevyvedl, můj mladý králi. Stále potřebujeme průvodce."

Zeptal jsem se sám sebe, jestli by Tarnum chtěl, abych to udělal. A najednou jsem znal odpověď. Můj lid by se mohl snadno vrátil ke svému sebezničujícímu způsobu života. Pokud mají kmeny přežít, potřebují pomoc. A právě teď jsem já to jediné, co mají.

Pomalu jsem si tedy nasadil korunu, za jásotu kmenových vůdců, který byl tak hlasitý, že jsem málem ohluchl.

Den 2,

Byl jsem králem pouze jediný den, když jsem byl postaven před nemožné rozhodnutí.

Poslední z rodu Kančího kopyta, Daeric, mi přinesl zprávu o Hundricovi.

"Buduje novou armádu jako náhradu za tu, o kterou přišel, ale dělá to na úkor našeho lidu! Získal mnoho nových otroků a nutí je pracovat do úmoru ve svých dolech."

Otočil jsem se na berserkera Wulgara.

"Co si o tom myslíš? Naši lidé trpí, ale nemůžeme přece nechat Tarnuma v rukou Vogela Drtiče!"

"Přesně tak!" zvolal Wulgar. Jeho odpověď mě překvapila. Doteď jsem si myslel, že mého pěstouna neměl rád.

"Tarnum pro nás hodně udělal. Když ho teď zradíme, určitě zemře. Ti zajatci mohou ještě chvilku počkat," řekl Wulgar.

Chtěl jsem věřit, že má pravdu, ale Daericovo vyprávění o strážích, které pohazují těla okolo města, mi pořád znělo v hlavě.

To bylo mé dilema. Kolik lidí zemře, když se vydám do Boernbergu zachránit muže, který mě vychoval. Ale když osvobodím lidi z Hundricových dolů, Tarnum určitě zemře. Jak budu moci žít se svým rozhodnutím, ať už bude jakékoliv?

Znova jsem se tiše zeptal, "Co bys dělal ty, otče?"

Den 3,

Během Hundricovy invaze zmizelo mnoho lidí. Většinou to byli ženy, děti a starší lidé, kteří žili v oblasti, kterou Hundric nedávno obsadil. Nicméně jsem až do teď věřil, že se skrývají někde v divočině a čekají, dokud neopadne ten zmatek.

Teď jsem dostával zprávy od zvědů, které jsem poslal prozkoumat Hundricovo území. Našli několik páchnoucích a mouchami okupovaných děr u Clomdenu, Hundricova rodného města. V těch jámách ležela těla mých lidí, žen a dětí mých vojáků. Ve své snaze vybudovat novou armádu Hundric nechával své zajatce upracovat k smrti.

A můj lid ve po mně žádal záchranu svých milovaných. Ale co Tarnum? Mohl jsem ho snad nechat v rukou toho krutého diktátora Vogela?

Dobrá otázka.

Den 34,

Dnes ke mně přišli očití svědkové se zprávami o mém otci.

Za úsvitu vlekl Vogel Drtič Tarnuma za svým koněm hlavní bránou Boernbergu. Ruce a nohy měl svázané. Byl nahý, zmlácený a zkrvavený. Vogel ho táhl krajinou plnou kamenů, více než tři míle k nedaleké rokli, kde už čekal dav lidí.

Nejprve vzal Vogel velkou palici a rozdrtil mému otci kolena. Pak udělal totéž s Tarnumovýma rukama. Ti, kteří se na to dívali, nezaslechli Tarnuma zakřičet. Měl zaťaté zuby a zmítal se utrpením, ale nedopřál Vogelovi potěšení ani z jednoho výkřiku. Znechucený Vogel zahodil palici a zdvihl Tarnuma vysoko nad hlavu.

Tehdy všichni pochopili, proč se mu říká Drtič. Vogel prudce máchnul Tarnumem dolu přes své koleno. Tarnum zasténal - byl to hluboký a smutný zvuk - ale Vogelovi to k radosti stačilo.

"Ten fracek, co si říká král, dopadne stejně!" řval Vogel. Nikdo neodpověděl. Nikdo nejásal, i když to barbaři pravděpodobně očekávali.

A potom, bojujíc s neuvěřitelnou bolestí, Tarnum zamával zesláblou rukou ve vzduchu, aby získal Vogelovu pozornost. Diktátor se k němu přiblížil a sklonil se nad ním.

"Co je?" řekl Vogel.

"Počkej, až se setkáš s Pradávnými."

To byla otcova poslední slova. Věděl jsem, že svědek říká pravdu, protože to znělo jako něco, co by Tarnum řekl. I v době, kdy se můj lid o naše starověké bohy nezajímal, věřil pevně v jejich existenci a v hodnoty, které představovali. Když barbar zemře, je postaven před Pradávné, kteří posoudí jeho život. Když jej shledají nehodným, je odsouzen k zapomnění.

Tarnum si nemusel dělat starosti. Pokud by si on nezasloužil vstoupit do Ráje, tak už nikdo!

Ve svém posledním gestu odporu Tarnum plivl zkrvavenou slinu Vogelovi do oka. V nepříčetném vzteku diktátor zvedl svého vězně znovu nad hlavu. Tentokrát ale s Tarnumovým bezvládným tělem mrštil do rokliny.

Tarnum nekřičel. A jak je všem známo, jeho tělo tam dole stále ještě leží nepohřbené.

Den 37,

Wulgar si asi myslel, že moje chmurná nálada, ve které jsem byl od Tarnumovi smrti, potřebuje nějaké rozptýlení a co bylo lepším lékem na sklíčenost než obrovské množství piva? Souhlasil jsem jenom proto, že jsem neměl sílu se s ním dohadovat.

Proto jsme se na konci našeho denního pochodu odebrali do hostince. Ve chvíli, kdy jsme dopíjeli třetí džbán, už jsem nepřemýšlel o tom, jak jsem zklamal jedinou rodinu, jakou jsem kdy měl.

To jest, dokud jsem nezaslechl jeho jméno.

Na druhé straně hostince pila parta toulavých barbarů a jeden z nich pozdvihl svůj půllitr. Mluvil hodně nahlas a tak se k němu obrátila pozornost celého baru.

"Na Vogela Drtiče - opravdového válečníka!" řekl ten pobuda, zatímco držel vysoko svůj půllitr. "Až Vogel umře, je jistý, že to bude na bitevním poli a ne kňučící jako nějaká holka, jako ten přeceňovanej srab Tarnum!"

Vymrštil jsem se a přeběhl přes celou místnost rychleji, než si kdokoliv stačil uvědomit, co se děje - dokonce ani já ne. Zazněl ohromený výkřik, když jsem tomu mizerovi usekl ruku, která právě nesla půllitr k jeho puse. Obklopilo mě více než tucet mužů, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem jeho krev!

Nebýt Wulgara, tak jsem ten den zemřel. Byli jsme dva berserkové bušící do haldy válečníků. Sekání, řev a krvácení! Dokonce i když chtěli ti pobudové zmizet, hnal jsem se za nimi ven. Ani jediný z nich neunikl mému hněvu.

Ani ten chlap s useknutou rukou. Našel jsem ho v rohu hostince, jak si drží svou zraněnou ruku a jeho tvář bledla každým okamžikem o něco víc. Přiložil jsem mu meč na krk.

"Kde jsi slyšel tu lež?" zeptal jsem se tvrdě.

Muž zaváhal.

"Řekni mi to, nebo budeš před smrtí řvát jako malá holka! Ten oheň tamhle vypadá docela rozpáleně!"

"Jeden z Vogelových kapitánů nám to vyprávěl," řekl barbar.

Vogel nemohl z Tarnuma dostat, co chtěl, a tak o něm rozšiřoval lži a špinil jeho jméno.

Zabil jsem toho posledního pobudu jedním švihem svého meče a konečně ze mě vyprchala ta zuřivost. Pak jsem začal vnímat pálení půl tuctu povrchových ran a taky mě bolely svaly z toho, jak jsem celý den běhal. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že tam není Wulgar.

Našel jsem toho starého berserka, jak leží na zlámaném stole. Ruku měl na břiše, mokrou od krve a byl bělejší než ten chlap, kterého jsem právě zabil. Wulgar umíral. Věděl jsem to ještě dřív, než jsem ho pořádně prohlédl.

"Je mi to moc líto!" řekl jsem. Moje jednání zabilo i tohoto muže.

Wulger se i přes tu bolest zasmál a řekl, "Čeho je ti líto? Žil jsem dobře a tahle smrt je dobrá jako kterákoliv jiná. Začínal jsem se bát, že umřu v posteli."

"Ale kdybych se do těch chlapů nepustil..."

"Tak bych neviděl tu nejohromnější berserkskou zuřivost!" Wulgar vzal mojí ruku do své krvavé dlaně, nedbajíc přitom na své otevřené zranění.

"Ty jsi král, chlapče! Král! To znamená, že musíš být lepší než kterýkoliv jiný muž. Dnes jsem toho byl svědkem. Všechny ty řeči o míru, společenství a prosperitě jsou krásné, ale co se stane, když ti chce někdo vzít, co je tvoje? Dnes jsem viděl muže, který z našeho lidu udělá opět veliký národ!"

Z očí starého válečníka vytryskly slzy a kutálely se mu po tvářích do jeho šednoucího plnovousu.

"Až se dostaneš do Ráje, Wulgare, nevypij jim tam všechno pivo. Schovej nějaké taky pro mě," řekl jsem. Jeho čas se blížil.

Wulgar se znovu srdečně zasmál, ačkoliv slaběji než předtím.

"S tím moc nepočítej!"

Pohřbil jsem Wulgara se vší poctou hodnou velkého válečníka, včetně slušného obnosu zlaťáků a drahokamů na zaplacení toho piva v posmrtném životě.

Scénář: Jeden kmen

Podmínky vítězství: Přemož hrdinu Vogela.

Popis mapy: Jen jediný muž brání teď Waerjakovi v dosažení jeho cíle - sjednocení barbarských kmenů a jejich vyvedení z pokraje ohrožení samotné existence - diktátor Vogel Drtič. Je to stejný muž, který zabil jeho otce, takže k němu Waerjak chová obzvláštní nenávist. V této zoufalé době musí pevně ovládat své emoce, pokud má mít šanci porazit svého největšího nepřítele.

Animace: Mám pro tebe poučení, Waerjaku. Podívej se, tady vidíš dva pářící se pavouky a jednoho štíra - jsou to stejně jedovatí tvorové. Sleduj, jak štír snadno zabije pavoučího samečka, protože je tak malý. A teď samička, rozzuřená ztrátou svého partnera, zaútočí na štíra vším, co má. Vidíš, zabije štíra, ale za jakou cenu? Stálo ji to život. Taková slepá nenávist je nebezpečná a nesmyslná!

Den 1,

Zbývá jen vyřídit si to s Vogelem Drtičem. Poslal jsem mu výzvu v naději, že tuhle válku skončíme se ctí a bez dalšího krveprolití, ale ten prohnaný surovec odmítá vylézt ze své horské pevnosti. Nehodlám tam jít sám. Nevěřím, že Vogel dodrží své slovo.

Musím tedy jít na Vogelovo území, ale je tu několik věcí, které je ještě předtím nutné vyřídit.

Například kmen Trojrožce nedávno požádal o připojení k ostatním kmenům, aby mu byla také zajištěna ochrana, kterou zaručují má pravidla a pomoc při přebudování jejich území. Hodně ostatních kmenů vyjádřilo k takové žádosti svou nelibost, neboť jen před pár týdny byl jejich náčelníkem Hundric. Odpustit nepříteli je vždycky těžké .

Rozzuřilo mě, že jsem musel odsunout pomstu za krutou vraždu svého otce. Můj vztek se ještě vystupňoval, když se harpyje, které jsem poslal pro Tarnumovo tělo, vrátily s prázdnýma rukama. Prohledaly celou roklinu od shora až dolů, ale našly jen trochu krve.

Tak kdo tedy sebral tělo mého otce? Vogel? Ale k čemu by Tarnumovo tělo chtěl? Na to se ho zeptám těsně před tím, než mu do krku vrazím svůj meč!

Ale nejdřív tu jinou záležitost.

Den 3,

Tarnum jednou řekl, "Pokud nemůžeš problém vyřešit slovy, tak zkus ještě jednou slova. Pokud to stále nefunguje, použij své pěsti."

"A pokud ani to nefunguje?" zeptal jsem se. Byl jsem tenkrát velmi mladý a rád jsem Tarnumovi pokládal otázky až do okamžiku, kdy na ně nemohl najít žádnou odpověď. Zřídkakdy jsem ho dostal, ale když se to povedlo, bylo to úžasné!

"Když nefungují ani slova, ani pěsti, tak na ten problém zaútoč z jiného směru. Vždycky existuje řešení - pamatuj, že nic není nemožné. Někdy musíš hledat právě tu jedinou cestu, na kterou bys normálně nikdy ani nepomyslel."

A tak jsem to udělal. Vybavil jsem si tento rozhovor, když do mého stanu vešel robustní válečník a jeho mladá dcera. Byl zástupcem Hundricova kmene Trojrožce.

"Podmínky tohoto jednání se ti nebudou líbit, ale přijmeš je nebo tvůj celý kmen zemře. Rozumíš mi?" zeptal jsem se nového náčelníka.

Muž neochotně přikývl.

Den 4,

Stál jsem před zraky své armády, kmenových náčelníků a několika stovek členů kmene Trojrožce v nejistotě, jestli se to, co chci udělat, neobrátí proti mně a všechny je to nerozzuří. Ale i tak jsem byl rozhodnut svůj plán prosadit.

"Naše kmeny se nemohou shodnout, co udělat s kmenem Trojrožce," řekl jsem. "Já vás nemůžu nutit, abyste je přijali za své bratry, ale byl bych rád, kdybyste se nad tím ještě zamysleli. Věřím, že Trojrožci jsou upřímní. Viděl jsem jejich stáda a jejich farmy a bez naší pomoci stovky barbarů zemřou v zimě hlady. Odmítnout je není moje představa o cti. Takže, co uděláme? Necháme je zemřít?"

Daeric, mladý lovec - válečník, rychle vystoupil z davu. Od té doby, co Hundric vyvraždil jeho lid, byl naplněn nenávistí k Trojrožcům.

"Já říkám ano, jen ať ty hyeny shnijou! Stáli a dívali se, jak umírají moji lidé!"

"To je pravda," souhlasil jsem," Kančí kopyto si zaslouží dostat zaplaceno za tolik vražd. Souhlasíte?"

Náčelníci ostatních kmenů přikývli. Myslím, že většina z nich chtěla tuto záležitost, stejně jako já, rychle urovnat.

"Dobře," řekl jsem. "Existuje jedna věc, kterou jsem nyní, jako váš král, schopen udělat."

Mávnul jsem směrem tam, kde se shromáždil kmen Trojrožce. Z něj vykročila krásná mladá dívka.

Bez ceremonií jsem řekl, "Daericu z kmene Kančího kopyta, spojuji tě do svazku s Andou z kmene Trojrožce a nařizuji, že za nevěstu nebude zaplacena žádná cena. Vaši lidé nebudou mít žádného zástupce při kmenovém rozhodování, dokud nebude mít váš nový náčelník Daeric s Andou dítě. Od této chvíle budou vaši lidé navždy kmenem Kančího rohu.

Otočil jsem se a opustil ten zmatek, který mé rozhodnutí způsobilo. Bylo to fér? To je jedno. Náčelník Trojrožce, otec Andy, souhlasil pro dobro svého kmene s odstoupením. Byla to jediná možnost, jak pomoci těmto lidem, kteří byli příliš slabí na to, aby se Hundrica zbavili sami.

Co se týče Daerica, pokud chtěl pokračovat ve svém záměru zničit Trojrožce, prosím. Ale teď by tím zničil i svůj vlastní osud.

Dříve než jsem stihl tomu pozdvižení utéct, dohonil mě Daeric a drapnul mě za paži.

"To není fér! Krev Kančího kopyta se nesmíchá s Trojrožcem!"

Vybuchl jsem a než jsem si uvědomil, co dělám, poslal jsem Daerica k zemi. Vím, že jediný člověk, kterého jsem chtěl praštit, byl Vogel Drtič, ale tenhle mladý lovec byl jediný, kdo byl momentálně po ruce.

Ať se ti to líbí, nebo ne, Anda je teď tvoje žena! Zabiješ jí a budeš čelit soudu svého kmene."

"To není..."

"To mě nezajímá!" přerušil jsem ho. Už jsem byl unavený z té trpělivosti, vyčkávání a ze všeho nejvíc z těch věčných stížností.

"Hundric je mrtvý! To on nese zodpovědnost za smrt tvého lidu. Teď si musíš, Daericu, vybrat. Můžeš se s tím vyrovnat, jít dál a vést jako náčelník nový kmen nebo odsud můžeš zmizet - navždycky! Nedovolím, aby nějaký hloupý kluk zničil všechno, čeho jsme dosáhli."

Nechal jsem tam krvácejícího Daerica ležet.

Den 10,

Tarnum mi chybí. Nejvíc ho postrádám v době jídla. Tehdy jsme vždycky probírali všeobecná témata, jako jsou etika a filozofie nebo mluvili o nové knize, kterou jsme oba četli. Vím, že díky mému zaujetí těmito věcmi, nikdy úplně mezi svůj lid nezapadnu. Možná bych je jednoho dne mohl také naučit lásce k vědění.

Ale prozatím sedím sám. Tarnum pro mě byl mnohem víc než pěstoun a učitel. Byl také mým přítelem.

Den 16,

Všichni mí zvědové se vrátili se stejnou zprávou. Vogel se na můj příchod velmi dobře připravil. Kromě toho, že se skrývá pod horou, postavil také několik posádek, které blokují cestu. Každý krok bude tvrdý boj. Možná si Vogel myslí, že se vzdám.

Nikdy se nemohl tak mýlit!

Závěrečná animace: Až do teď jsem se domníval, že chci jen příležitost vstoupit do ráje a odpočívat, ale myslím, že tihle lidé jsou teď moje společenství. A nemyslím jen barbary, ale i Palaedrince a elfy a všechny ostatní. Chráním je už tak dlouho, že mám pocit, že bych je nechal na holičkách, kdybych odešel. I tenhle nový svět pořád ještě potřebuje hrdiny.

Kampaň: Cena míru (Zpět na obsah)

Emilia se z dcery skláře stává učněm stárnoucí čarodějky a nakonec královnou Great Arcanu. Po jejím trůnu však touží nesmrtelný král a s neochotnou pomocí svého sluhy, džina Solmyra, zosnovuje děsivě hrůzný plán, jak zajistit celému světu mír.

Scénář: Na rozcestí

Podmínky vítězství: Ovládni všechna města na mapě. Emilia Nighthaven spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 15. úroveň.

Popis mapy: Emilia se neočekávaně stala vůdcem bandy běženců, kteří odmítají opustit své domovy jen proto, že několik diktátorů ohrožuje tento kraj. Všichni do jednoho zoufale bojují proti chaosu, který se chystá ovládnout jejich novou zemi. Znovu z ní chtějí udělat místo, kde budou jejich děti a děti jejich dětí v bezpečí. To je jejich snem.

Animace: Jsem student dějin lidstva, protože jsem prožil mnoho událostí minulého tisíciletí. Zajisté, lidé jsou odsouzeni k tomu, aby opakovali své chyby, protože žijí tak krátce, ale z žádného jiného druhu nevzešlo tolik katalyzátorů změny. Tím myslím svobodného jedince s vůlí a silou přeměnit svět. Takovou osobností je Emilia Nighthaven.

Den 1,

Po Zúčtování byl můj život v nové zemi těžký. Byla jsem vlastně ještě dítě a přitom jsem neměla rodinu, která by se o mě starala. Kdyby nebylo laskavosti staré čarodějky, myslím, že bych nepřežila. Shifina mě ochraňovala, stala se mi druhou matkou. Pak ale zemřela i ona a já jsem zůstala opět sama.

To byl asi důvod, proč jsem s lehkým srdcem opustila její dům, když naše město napadli barbaři. Vzpomínky na zkázu, kterou napáchala horda Kilgorových zabijáků, byly v našich myslích až příliš živé. Radši jsme si všichni sbalili to nejcennější a odešli jsme.

Teprve ve chvíli, kdy jsme došli ke křižovatce, jsem se podívala do prázdných a beznadějí zlomených tváří kolem sebe, a v té chvíli mi došlo, že to byla chyba. Proč jsme opustili naše domovy tak snadno? Bylo to snad proto, že jsme se po celou tu dobu od zničení Erathie stejně cítili bezdomovci? Nebo jsme prostě jen zbabělci?

Zakřičela jsem "Proč necháme ty hrdlořezy, aby rozhodovali o našich životech?"

Všichni ke mně vzhlédli a naslouchali mi. Musela jsem rychle něco říci, abych nevypadala jako úplný blázen.

"Jsem stejná jako vy - ve dni Zúčtování jsem o všechno přišla. "Tohle kolem..." řekla jsem a rozmáchla se rukou dokola, "... to není náš domov. Tak proč za něj bojovat?"

Moji posluchači se na sebe podívali překvapeni, o čem to mluvím.

"Ale pokud za novou vlast nebudeme bojovat, tak co vlastně máme? Nikdy nebudeme mít domov, není to tak? Můžeme ohnout hřbet stejně jako ostatní, nebo se můžeme chaosu vzepřít a zničit ho dříve, než on zničí nás! Nevím jak vy, ale já chci dát svému životu zase smysl a řád!"

Den 7,

Dnes za mnou přišel podsaditý starý trpaslík. Zprvu jsem si myslela, že je to uprchlík jako ostatní, ale potom jsem si všimla jeho svalnatých paží a mozolnatých rukou. I když nenesl zbraň, bylo jasné, že to je muž válce uvyklý.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

"Tharj Skřetoštěp," odpověděl trpaslík. "A ty?"

"Emilia. Prostě Emilia."

"Myslel jsem si to. Říkají, že to ty jsi zorganizovala tenhle žalostnej spolek," řekl.

"Ano, já", odpověděla jsem.

"Pak bys jistě chtěla vědět o tom podvodníkovi v panských šatech - Lornovi. Pozoroval jsem ho a jeho bandu asi tejden.

Lord Lorn byl jedním z takzvaných baronů, kteří pustošili tento kraj. Nikdo nevěřil, že je skutečný lord, ale stejně se ho lidé hrozně báli.

"Co ses tedy dozvěděl?" zeptala jsem se a snažila se, aby na mně nepoznal, že tohle bude nejdůležitější zpráva, kterou jsem v poslední době slyšela.

"Ten chlap si dobře hlídá svou říši, ale jeho skutečná moc spočívá v bohatství. Má kapsy plný zlaťáků."

"To je vše?"

"To je nejdůležitější. S tím zlatem dokáže spoustu věcí, a neváhá ho utratit. Není žádným tajemstvím, že má velký plány a ambice. Nechce se o tuhle zemi dělit s nikým jiným."

Den 12,

Stále jsem si na boj nezvykla. Doufám, že si ani nikdy nezvyknu na všechno to násilí, a říkám si, že bojuji za to, aby přišel čas, kdy už nikdo nebude muset umírat v bitvě.

Jenže navzdory mému odporu k válce mi došlo, že musím lépe zorganizovat své vojsko. A to ještě dříve, než se utkám s někým, kdo má skutečné velitelské schopnosti. Kdysi v Erathii jsem měla na starosti láhve na lektvary pro alchymistu, který zaměstnával mou rodinu. Každá láhev musela být určena podle svého účelu, obsahu a barvy. Když jsem včera večeřela, napadlo mě, jestli bych tyto zkušenosti mohla využít k zvýšení bojeschopnosti své armády.

Nabírám nové muže každý týden. Nováčci jsou vždy díky své nezkušenosti tím nejslabším článkem. Všimla jsem si, že veteráni obvykle jedí, spí a trénují s dalšími veterány, zatímco noví vojáci jsou ponecháni sami sobě. Myslím, že to, co potřebujeme, jsou vojenské jednotky v rámci velké armády. Takových šest nebo sedm nových rekrutů dáme dohromady a přidáme k nim jednoho či dva veterány. Takto se mohou nováčci něco naučit od těch starších.

Den 18,

Pozorovala jsem veterány, jak po ránu prohánějí moje nové jednotky na cvičení, když ke mně přistoupil drsně vyhlížející trpaslík. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na jeho jméno.

"Tharj Skřetoštěp, že?"

"Jo," řekl. Zkoumavě si prohlížel jednotky a přitom pokyvoval hlavou.

"To není špatnej nápad, staří ostřílení chlapi pomáhaj těm novejm. Že to ale trvalo, než jsi na to přišla."

Ačkoli nejsem žádná citlivka, tahle jeho poznámka se mě dotkla.

"Já dělám, co můžu," řekla jsem. "Nikdy jsem se nepovažovala za vojenského velitele".

"Pravda pravdoucí. Jenže ať už se ti to líbí nebo ne, teď jím děvče jseš. Zatím jsi měla štěstí, ale tvoje vlastní nezkušenost zabije spoustu těchhle mužů!" řekl Tharj.

Co jsem na to měla odpovědět? Bylo to, jako by Tharj četl mé myšlenky a znal mou nejhorší noční můru, která mě budí ze spánku zpocenou strachem.

"Řiď se podle svýho vlastního úsudku, děvče," řekl Tharj.

Čekala jsem, že mi řekne, abych toho nechala a já bych to nejspíš udělala. Byla by to taková úleva - zbavit se odpovědnosti a být zase jen obyčejnou Emílií.

"Vyber si ale nějakýho zkušenýho veterána jako poradce, někoho, kdo už něco ví o válce a bude stát po tvým boku. Požádej o pomoc!" řekl Tharj.

Podívala jsem se na trpaslíkovy drsné ruce a bystré oči a řekla jsem, "Žádám tě o pomoc."

Scénář: Důvěra mezi vojevůdci

Podmínky vítězství: Znič hrdinu Solymra. Emilia Nighthaven a Generál Tharj spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 20. úroveň.

Popis mapy: Brzy po tom, co byla Emilie jmenována královnou Great Arcanu, musí bránit svou zemi proti vpádu vojsk vedených Solymrem, služebníkem Nesmrtelného krále. Solymr však není jen tak obyčejný nepřítel. Je moudrý a úctyhodný, a koná svou povinnost téměř s neochotou, jakoby chtěl, abychom byli spíše přáteli než protivníky.

Animace: Velkou královnu a význačnu ženu udělalo z Emilie to, že v jejím srdci nebyla nenávist. Měla v povaze dát každému rovnou šanci, i nepříteli. Nedbat na takové přirozené pocity jako touha po pomstě a zacházet s útočníkem spravedlivě, aby později zavládla důvěra. Skutečně vzácný člověk.

Den 1,

Doufala jsem, že se po svém vítězství nad loupeživými barony budu moci vrátit do normálního života, ale to jsem se přepočítala. Na konci našeho tažení bylo již zřejmé, že pokud máme mít šanci na přežití, musíme držet při sobě. Proto se sešli velitelé všech měst, aby se dohodli na společné budoucnosti.

Rozhodli se, že vybudují království na principu pořádku a spravedlnosti, právě tak, jak jsem navrhovala já. A vzhledem k tomu, že to byl můj nápad, a protože jsem již prokázala svou důvěryhodnost, zvolili mne, abych vedla novou zemi."

Tharj mi pak řekl, "Jseš v podstatě jedinej skutečnej velitel, kterýho od Zúčtování měli. Jak sis mohla myslet, že by kdy uvěřili někomu jinýmu?"

Myslím, že jsem byla v šoku, ani mě nenapadlo, že jsem vlastně mohla odmítnout. Než mi to došlo, byla ze mě královna malé zemičky s velkým jménem Great Arcan. Také já jsem dostala nové jméno Emilia Nighthaven. Ten titul má vyjadřovat zdroj bezpečí a pořádku ve světě, kde se vše ostatní utápí v temnotě.

Takhle to asi nemělo dopadnout, že? Královna by měla být krásná asi tak, jako já jsem chudá, a moudrá tak, jako já jsem troufalá. Já nejsem ani krásná, ani moudrá. A kde je můj krásný princ? Jestli tohle má být pohádka, tak se moc nepovedla.

Jenže stalo. Jsem Emilia Nighthaven - královna Great Arcanu. Představa, která mne dříve děsila, se stala skutečností.

Den 6,

A znovu jdu do války. Tahle válka se zdá být ještě těžší než ta předchozí. Velením armády Great Arcanu jsem se rozhodla pověřit svého vojenského poradce Tharje. Koneckonců, má mnohem více zkušeností než já. Jenomže když jsem mu to navrhla, ošklivě se zamračil.

"Jednu věc vím určitě. Muži umírají v boji ochotněji za velitele, který jim stojí po boku, než za toho, který zůstal daleko vzadu," řekl Tharj. Ta slova mne dostala. Vždyť já nechci, aby za mne kdokoli umíral, ať už jsem tam nebo tady.

Ať se mi to líbí nebo ne, mám odpovědnost za Great Arcan a jeho lid. Mohla jsem odmítnout korunovaci, neměla jsem však odvahu. Anebo se mi možná kdesi uvnitř líbila všechna ta pozornost? Které dívce by se to nelíbilo?

Den 8,

Od východní hranice přicházejí špatné zprávy. Solymr má silnou armádu, která je velmi dobře zorganizována.

"Už jsem o tomhle Solymrovi něco slyšel," řekl mi Tharj dnes ráno.

"Doufám, že je špatným velitelem", řekla jsem.

Tharj zamručel a odmítavě potřásl hlavou.

"Právě naopak. Má moc dobrej smysl pro strategii a aby toho nebylo málo, je taky mocným kouzelníkem. Je to džin, jak jistě víš," řekl Tharj.

"Ne, to tedy nevím. Viděla jsem ho jen jednou - jako papouška."

"Jedna z mnoha jeho podob, řek bych. Solymr už stojí po boku Nesmrtelného krále celá staletí, od doby, kdy mu Magnus zachránil život. Lidi říkaj, že bez Solymra by Gavin Magnus už dávno přišel o trůn Brakady."

"Můžeme ho porazit?" zeptala jsem se.

"Jasně, že můžem! Každej jednoho dne prohraje - dřív nebo pozdějc," odpověděl.

"To je trochu pesimistický pohled na věc."

"Ne, realistický."

"Potom je i mně souzeno jednoho dne prohrát," opáčila jsem.

"Dřív nebo pozdějc. Já se starám, aby to bylo co nejpozdějc."

"To je tedy útěcha! Tak víš už alespoň, jak ho porazíme?"

"Ještě ne."

Scénář: Služebník

Podmínky vítězství: Najdi hřbitov černých draků a znič tyrkysového hráče. Solymr spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 15. úroveň.

Popis mapy: Solymr je zoufalý a snaží se vynahradit svému pánovi předchozí neúspěch. Proto bez váhání kývne na další nebezpečnou výpravu. Ačkoli dělají Solymrovi starost noví spojenci jeho pána - záhadní a krutí rudí trpaslíci - musí se soustředit na své poslání a přinést kosti černých draků, aby z nich Gavin Magnus mohl stvořit novou účinnou zbraň.

Animace: My, džinové, jsme nuceni držet slovo. K našemu pánovi nás neváže jen náš smysl pro čest, ale především také část kouzla, které nás stvořilo. Kdysi dávno, dřív než se na zemi objevili lidé, jsme byli sluhy bohů. Žili jsme, abychom sloužili. Ale vždycky jsme lidem záviděli svobodnou vůli.

Den 1,

Obkroužil jsem několikrát hrad svého pána a snažil se sebrat odvahu, abych se mu podíval do očí poté, co jsem zklamal. Během těch staletí se to stávalo málokdy a nikdy to nebyla tak velká porážka. Zhluboka jsem se nadechl a vletěl oknem do hlavního sálu. Můj pán právě promlouval ke skupině dělníků.

"Rozbijte to! Vytrhejte podlahu - celý sál je prostě odfláknutý!" křičel Magnus. Ukázal na ozdobný pilíř a řekl, "Průměr tohohle sloupu je o půl palce menší než průměr ostatních a podlaha se svažuje o dva stupně dolů k severní straně místnosti. Možná je tento hrad postaven na kopci, ale to není omluva proto, aby byl můj korunní sál taky z kopce!"

Žádné lidské oko by nemohlo být tak přesné. Dokonce ani džinovo. Další z ukazatelů, které dokazují záhadný původ mého pána.

Zatímco Gavin Magnus vyhnal dělníky ze sálu, všiml jsem si rozložitého trpaslíka s ohnivě rudými vlasy, jak stojí ve stínu za zdobeným trůnem. To bylo něco nového. Nevypadal jako ostatní trpaslíci, kteří přísahali věrnost mému pánovi, ale choval se, jako by sem patřil.

Můj pán se rychle vrátil a usedl na trůn, připraven mě přijmout. Trpaslíka stojícího za ním si nevšímal.

"Buď pozdraven, pane!" řekl jsem a hluboce se uklonil. Zůstal jsem v předklonu, jak se sluší a patří.

"Musím říct, Solymre, že jsem tvému selhání nemohl uvěřit. V minulosti jsi vždy byl nejschopnějším velitelem mých vojsk," řekl Magnus.

V tom měl rozhodně pravdu. Jak mě vlastně Emilia a její vojáci porazili? Byl jsem na ně snad příliš měkký, protože se mi líbí jejich královna? Chtěl jsem prohrát? Přál bych si mít jistotu, že moje porážka byla způsobena spíše vrtochem štěstěny než mou vlastní neschopností.

"Myslím, že jsem ji podcenil, pane."

"Dobře, na to teď nemám čas. Musím postavit novou armádu. Naštěstí jsem měl v záloze plán i pro tento absurdní případ. Zatímco se já postarám o práci zde, pro tebe mám další úkol - a ten musíš splnit! Myslíš, že to zvládneš?" řekl Gavin Magnus. Přikrčil jsem se. Bude nějakou dobu trvat, než si získám zpět jeho důvěru.

"Ano, pane!"

Den 3,

Včera jsem se vydal na výzvědy a obletěl jsem krajinu v podobě papouška. Zjistil jsem, že se zde usadila skupina nechutně vyhlížejících uprchlíků ze starého světa. Odněkud se dozvěděli o mé přítomnosti. Všiml jsem si, že se připravují na válku a zesilují opevnění. Můj pán mne asi zkouší, protože by mi jinak dovolil přivést sem silnější armádu. Gavin Magnus věří v připravenost a jestliže je tahle výprava tak důležitá, jak říkal, pak by se ujistil, že mám k dispozici vše, co potřebuji. Takže tohle je zkouška. Pokud selžu tentokráte, zaplatím svým životem.

Den 5,

Udělal jsem vše, abych své poslání věrně splnil, ale podivínské a posedlé chování mého pána mi dělá starosti. Musím se něco dozvědět o těch dračích golemech. Proč je chce můj pán postavit? Především však musím zjistit, kdo je ten rudovlasý trpaslík, jemuž nyní můj pán dopřává sluchu.

Věděl jsem o někom, kdo by mi v pátrání mohl pomoci.

Den 7,

Dnes jsem se v místním hostinci sešel s drobným hobitem, který voněl po droždí a mouce. Na tomhle mužíčkovi nebylo nic zvláštního. Vlastně byl dost obyčejný, ale já jsem věděl, že patří k těm, kteří nejlépe vědí, kde se co šustne a rádi poslouchají za cizími dveřmi. Také se o něm říkalo, že je skvělý pekař.

"Podle toho, jak se tváříš Eddwile, soudím, že mi pomůžeš?"

"Špehovat Nesmrtelného krále není žádná maličkost," řekl Eddwil s obavami. "Vy jste přeci džin, to nemůžete udělat sám?"

"Má kolem svého hradu spoustu ochranných kouzel. Některé z nich neznám ani já. Potřebuji někoho, kdo to dokáže bez čarování. Zvládneš to?"

"Pro vás, Solymre, to udělám. Co byste potřeboval vědět?"

Den 10,

Poté, co začala směna druhé hlídky, jsem v podobě papouška vyklouzl z tábora a kouzlem se přenesl do malé vesničky vzdálené jen pár mil od hradu mého pána. Tam jsem na sebe vzal svou pravou podobu a čekal na špióna Eddwila.

Pokoušel jsem se nebrat na vědomí to podivné šimrání, které jsem cítil vzadu na krku. Něco bylo špatně, něco strašného se stane. Tohle šimrání cítím vždy, když se nitky osudu sejdou a vyústí v nějakou obrovskou katastrofu. Naposledy to bylo při Zúčtování a svět byl zničen.

Eddwil přišel pozdě, ale mě až příliš zajímaly novinky, než abych se zabýval jeho dochvilností.

"O dračích golemech jsem toho moc nezaslechl," řekl Eddwil, "ale něco jsem se dozvěděl o tom trpaslíkovi, který se motá kolem Jeho Královské Výsosti. Je to mrzout bez kouska vychování. Jiní trpaslíci mu nemůžou přijít na jméno a já jsem zjistil proč."

"Nechej mne hádat. Patří k jiné sortě trpaslíků," řekl jsem.

"Dobrá trefa! Říkají mu Rudý trpaslík. Jak jsem zjistil, jeho lidé jsou tajnůstkářská banda a žijou hlouběji v podzemí než ostatní trpaslíci. Jejich spojenectví s kýmkoli nikdy netrvá dlouho - a to je důvod, proč jim nikdo nedůvěřuje," vysvětlil mi Eddwil.

"Jak se jmenuje? Proč je tu?"

"Koelox. Je tu jako vyslanec, protože král Magnus uzavřel spojenectví s rudými trpaslíky."

Den 11,

Postup, jak stvořit golema, je celkem jednoduchý. Golemoví mistři si sice nepřejí, aby se to vědělo, ale očarovat neživý předmět jen natolik, že se pohybuje a poslouchá jednoduché příkazy, to je staré umění. Dokonce i některým obyčejným nekouzelným bytostem se už podařilo sestrojit golema.

Ale dračí golem je stále záhadou. Pokud já vím, ještě nikdy se nepodařilo ho sestavit. K čemu může být dobré vyplýtvat tolik kovu k sestavení jednoho golema velikého jako drak, když můžeš postavit dvacet normálních golemů? Nezdá se mi to ekonomické. Takže tu bude něco, co způsobuje, že dračí golem je mocnější než dvacet zlatých golemů. Ale co?

Den 16,

Dnes mi přišel dopis od jednoho ze zdejších černokněžníků.

"Vážený Solymre z Brakady,

Jméno Solymr již vešlo ve známost téměř stejně, jako jméno Vašeho pána, krále Gavina Magnuse. Rozhodně se nechci pouštět do srovnávání svých magických schopností s Vašimi, a už vůbec ne s uměním Vašeho pána. Ale také se nechci vzdát ani jediného akru půdy, která mi po právu náleží. Je důležitá pro mne, a pro černé draky. Takže navrhuji obchod. Obraťte svůj zájem směrem k jinému kraji a zapomeňte na hřbitov černých draků. Pokud to uděláte, budete mít na oplátku moji plnou podporu ve válce proti království Great Arcan. Ano, už vím o Vaší nedávné porážce. S pomocí svých černých draků mohu zajistit vítězství.

Na výraz přátelství jsem navíc ochoten vyplatit 10.000 zlaťáků. Předložte laskavě tuto nabídku svému pánovi. Doufám, že bude počátkem oboustranně výhodného spojenectví. Lord Bloth Kvočna"

Ačkoli jsem už dopředu znal odpověď, složil jsem dopis a poslal ho kouzelným závanem větru k rukám svého pána. Magnus jistě odmítne. Kdykoli si něco zamane, nic ho nepřiměje ustoupit, to je jeho styl. Naštěstí, než lord Bloth zjistí, že se jeho úplatek minul účinkem, budu už připraven čelit mu v boji.

Scénář: Duhový krystal

Podmínky vítězství: Zničit starého krále Dreggara. Solymr spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 20. úroveň.

Popis mapy: Jak se ukázalo, udržet rudé trpaslíky a jejich dračí golemy pod kontrolou je mnohem těžší, než Gavin Magnus předpokládal. Markantním se problém stal po výtržnostech, během kterých bylo zničeno vše, co postavil. Proto vyslal Magnus Solymra, aby mu přinesl obrovský Duhový krystal z prastarých podzemních zřícenin, kde nyní přebývají nemrtví. Co Magnus zamýšlí se vzácným krystalem, je však záhadou.

Animace: Obávám se, že kromě mě nikdy nikdo nepochopí, že můj pán, Gavin Magnus, nebyl zlý člověk. Nerad říkám, že byl pomýlený, nebo nepochopený - tahle slova znějí jako klišé. Byl to člověk, který žil příliš dlouho, viděl příliš mnoho válek a utrpení, byl svědkem zničení světa. Vy byste s tím po tolika hrůzách snad nechtěli skoncovat?

Den 1,

I když jsem již strávil v blízkosti rudých trpaslíků několik měsíců, věděl jsem o nich právě tak málo, jako první den. Je to velmi semknutá a nemluvná banda, pokud se řeč stočí na jejich druh. Jinak ovšem, když nepracují, tak popíjejí a vyhledávají rvačky.

Šarvátky vypukly brzy potom, co jsme postavili padesátého dračího golema. Můj pán už měl k dispozici armádu, která by porazila celý svět, ale jak bylo jeho zvykem, chtěl jich mít sto, pro jistotu. Vše začalo jako běžná hádka mezi velitelem trpaslíků Koeloxem a jiným rudým trpaslíkem, postupně však přerostla v hromadné nepokoje. Namísto toho, aby bojovali pěstmi a láhvemi jako předtím, osedlali trpaslíci dračí golemy a útočili jeden na druhého, přičemž zpustošili polovinu hradu.

Společně s králem Magnusem se nám podařilo ovládnout většinu rudých trpaslíků ještě dříve než stačili zničit úplně všechno. I přesto byl výsledek jejich potyček katastrofální. Trpaslíci byli bezpečně uvězněni, Koelox byl nalezen mrtvý pod vrakem jednoho z dračích golemů.

Když jsme ho našli, Magnus se sesul k zemi a řekl, "Tohle mám za to, že jsem se spřáhl s chátrou! Jemu podobní jsou všude. Jsou jako termiti v umírajícím stromě. Něco se s tím musí udělat!"

Brzy poté, co pronesl tato slova, se můj pán uzamkl v knihovně. Nyní odtud nevychází a studuje všechny knihy od A až do Z. Nepřijímá žádné návštěvy, nepřeje si být rušen. Nechal na mně, abych dohlédl na opravy paláce a zkusil přestavět továrnu na dračí golemy. Již bez pomoci rudých trpaslíků.

Den 6,

Dnešního rána ke mně do stanu strážní přivedli hubeného, nervózního muže. Oblečení na něm viselo, bylo příliš velké pro tenhle vyzáblý věšák na šaty. Měl však na sobě tolik vrstev, že mu nemohla být zima.

"Říká, že vás hledá," hlásí strážný.

To by mohl být můj průvodce. Po bližší prohlídce jsem si všiml, že jeho kůže je drsná a ošlehaná, jakoby většinu života trávil venku. Přitom však nevypadal dost silný na to, aby v divočině přežil byť jen jediný týden.

"Hledám džina jménem Solymr," řekl ten hubeňour.

"Právě jsi ho našel. Já jsem Solymr ibn Wali Barad. A ty jsi?"

"Holman."

"Dobře Holmane, můj pán mi řekl, že mne můžeš zavést k Duhovému krystalu. Promiň, že tak naléhám, ale musíme začít bez prodlení. Pán spěchá," řekl jsem.

"Obávám se, že v tom bude problém. Porozhlédl jsem se kolem a zjistil, že je cesta zatarasená."

"Zatarasená?"

"To je tak. Ten obří krystal je hluboko pod zemí a kdosi zazdil jediný vchod do těch starých chodeb. Možná to byl Dreggar, Nemrtvý král."

"Jsi si jistý, že je vchod zatarasený?" zeptal jsem se.

"Je důkladně zazděný. Nikdo se skrze něj nedostane, takže mi rovnou můžete zaplatit a vrátit se ke svému pánovi," řekl Holman.

Rozhlížel jsem se po okolní divočině a zkoušel si představit, jaká bude reakce mého pána, až mu řeknu, že jsem Duhový krystal nemohl přinést. Patrně nebude příliš nadšený. V jeho současném stavu ta reakce určitě přátelská nebude.

"Musí být jiný způsob, jak získat Duhový krystal," řekl jsem nahlas. "Neodejdu bez něj."

Pokročil jsem dopředu a položil ruku na Holmanovo rameno. Široce jsem se na něj usmál.

"A ty, mistře, nedostaneš zaplaceno, dokud ho nenajdu. Hádám, že jsme na sobě závislí."

Den 10,

Když jsme s Holmanem zasedli k večeři, vytáhl odněkud z mnoha vrstev svého oblečení ušmudlanou knihu.

"Tohle jsem vzal jednomu kostlivci, vojákovi. Je to deník mého společníka," řekl Holman.

"Tvého společníka?"

Listoval jsem po ručně psaných stránkách.

"Jmenoval se Bozilast - čaroděj. Zapisoval vše, co jsme dělali. Myslel si, že jednou bude slavný a všichni si budou chtít přečíst jeho paměti. Sen se mu nesplnil."

"Je v tom něco zajímavého?" zeptal jsem se.

Holman potřásl hlavou a řekl, "Nemám zdání. Bozilast mě k smrti nudil, ještě když byl naživu. Neumím si představit, že by deník mohl vypadat jinak!"

Po večeři se Holman vrátil do svého stanu a já jsem si zapálil svíčku, abych si přečetl úryvky Bozilastových zápisků. Netrvalo mi dlouho, abych pochopil, že můj průvodce nepřeháněl.

Scénář: Nevysvětlitelná zrada

Podmínky vítězství: Poraz hrdinu sira Landrewa. Emilia Nighthaven a general Tharj spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 30. úroveň.

Popis mapy: Lord Landrew býval jedním z nejmocnějších stoupenců královny Emilie, nyní se však k uším královny donesly zvěsti, že proti ní staví armádu. Všechny pokusy o navázání spojení s ním jsou neúspěšné. Co se děje? Emilie to musí zjistit. Aby to bylo ještě horší, jeden ze Solymrových kapitánů pronikl na území říše předznamenávajíc velké potíže.

Animace: Jednou jsem byl nucen soudit vojáka, který byl odpovědný za vypálení a vyvraždění celé vesnice. Trval na tom, že je nevinný, protože jeho velitel mu rozkázal, aby ten zločin spáchal. Přesto jsem rozhodl, že je vinen. Všichni lidé jsou odpovědní za své činy. Neměl ten rozkaz poslechnout, stejně jako já jsem neměl poslouchat svého pána.

Den 1,

K mému velkému překvapení se mi do rukou dostaly tři zprávy z různých zdrojů potvrzující, že proti mně povstal jeden z mých nejvěrnějších přívrženců, lord Landrew. Několikrát jsem se pokusila zvěsti ověřit, ale žádný z mých poslů se nevrátil. Obávám se nejhoršího.

Stále si neumím vysvětlit, proč by na mne lord Landrew chtěl vztáhnout ruku. Několikrát jsme spolu pojedli. On víc než jiní byl oddán myšlence na řádné a spravedlivé vedení Great Arcanu. Přísahal, že za mě a mé království položí život.

Byl to mimo jiné i hezký muž, přátelský a okouzlující. Doufala jsem, že až se vyřídí ta záležitost s králem Magnusem, znovu se sejdeme a společně povečeříme.

Teď se dozvídám, že je to zrádce a nepřítel na smrt. Proč?

Den 2,

Přišla jsem do této části Great Arcanu, abych vyřešila záhadu neuvěřitelné zrady lorda Landrewa. Bohužel, po setkání s ostatními místními pány jsem o náhlé změně Landrewovy náklonnosti věděla právě tak málo, jako na počátku.

"Je to zrádce, má královno! Právě když jsme se snažili dát zemi zase do pořádku, Landrew se rozhodl, že vše zničí. Je špatný a zlý, stejně jako bandité či piráti, kteří dříve drancovali tuto zemi!" prohlásil nabubřelý lord Oliver.

"Nemyslím, že bychom museli zacházet tak daleko, Olivere."

"To již zašlo daleko, má královno," vykřikla lady Miranda. "Landrewa musíme chytit a pověsit za krk pro výstrahu těm, kdo by chtěli ohrožovat naši budoucnost!"

"Nemyslím, že bychom museli zacházet tak daleko. Landrew byl přítel a měl moji plnou důvěru. Chci mu dát možnost. Chci alespoň pochybovat o jeho vině, dokud nezjistím, proč vlastně buduje tuhle armádu!"

Ale Oliver a Miranda už nechtěli slyšet ani slovo. Vrátili se na svá panství vyburcovat vojsko a osobně mi přinést Landrewovu hlavu. Nelze jim to zazlívat. Cítí se zrazeni, právě tak jako já. V téhle době je však nutné zachovávat chladnou hlavu.

Kvůli jejich záměrům jsem musela rozdělit svá vojska. Než se Oliver a Miranda vrátí domů, moji vojáci je zajmou a uvězní, dokud vše neskončí. Ačkoli to znamená, že jejich země zatím pozbudou vedení, nemohu je prostě nechat bojovat s Landrewem, dokud nezjistím, oč tu jde. Landrew musí zůstat naživu dokud se nedozvím, proč se náhle obrátil proti mně, co jsem mu byť nevědomky udělala.

Ach, když nastanou chvíle jako tato přeji si, abych byla opět jen obyčejnou pomocnicí alchymisty.

Den 5,

Můj zvěd, džin, zahlédl dnes ráno vojáky poschovávané v lese. Byli v barvách krále Magnuse! Jak se dostali do této země, aniž bych o tom věděla? A kam míří? Ihned jsem k nim poslala vyjednavače, Magnusovi vojáci ale již nebyli k nalezení. Jakoby se po nich země slehla!

Tharj má podezření, že si vytvořili tajnou cestu do naší země, ať už kouzlem nebo skrytým tunelem. Ať tak či onak, pokud mohou vojáci Nesmrtelného krále dle libosti procházet přímo do mé země, musím se mít velmi na pozoru.

Den 8,

Tharj, můj vojenský poradce, dnes přivedl drsně vyhlížejícího muže.

"Je to rybář a za pár zlaťáků ti povypráví docela zajímavý příběh," řekl Tharj a postrčil námořníka dopředu.

Rybář poklekl na jedno koleno a uklonil se.

"Je mi velkým potěšením, má královno!"

"Povstaň prosím," řekla jsem.

"Pověz ten svůj příběh a neloudej se s tím," zabručel Tharj.

A tak mi rybář vyprávěl, jak se jednou odpoledne zdržel déle, neboť úlovek ten den byl skutečně bídný. Uviděl dva džiny letět kolem, mezi sebou drželi mladého muže. Bylo to podivné, potom si však všiml, že mladík má ruce svázané za zády. Byl to jejich zajatec.

"Zvláštní," špitla jsem. Neposlala jsem žádné džiny, aby letěli přes oceán se zajatcem.

"Kam mířili?" optala jsem se.

"Sledoval jsem je celou cestu až na Osikový ostrov. Byl bych tomu mládenci pomohl, ale žádná loď u ostrova nemůže přistát. Ostrov je zcela obklopený záludnými skalisky." řekl rybář.

Požádala jsem jednoho ze svých pobočníků, aby rybáři za jeho příběh zaplatil. Když poté odešel, obrátila jsem se k Tharjovi. Mračil se.

"Kdo podle tebe unesl zajatce na Osikový ostrov?" zeptala jsem se ho.

"Mohl to nařídit kdokoli. Landrew, Oliver, Miranda - dokonce i Magnus. Vsadil bych se ale, že to byl Landrew," řekl Tharj

"Také myslím, ale proč by to dělal?" řekla jsem. Pak jsem dodala, "Kdybych si tak mohla promluvit s tím zajatcem."

Den 10,

Sedli jsme si s Tharjem během polední přestávky, abychom prodiskutovali nebezpečnost akcí našeho nepřítele.

"Landrewovi kapitáni zabírají tolik území, kolik můžou. Nijak zvlášť se ale nestarají o opevnění a rozmístění vojáků na dobytých územích. Jde jim spíš o to, území získat, ne si ho udržet. Toho bysme mohli využít!" řekl Tharj.

"A co ta města a vesnice, která už dobyl? Jak zachází s lidmi?"

Tharj si odplivl a pak teprve odpověděl.

"Landrew je nechal všechny zavřít. Zbytek, co se už nevešel do vězení, nechal spoutat na rukou a nohou a teď dřou na jeho polích a v jeho dolech. Chová se jako otrokář!"

Stále jsem nemohla uvěřit, že by se někdo mohl tak rychle a tak velice změnit. A bez varování!

"Musíme to zastavit, Tharji. Bez ohledu na zločiny, kterých se Landrew dopustil, si nepřeji, aby zemřel, pokud to nebude nezbytně nutné. Rozumíš?" zdůraznila jsem, protože jsem věděla, že stejně jako Oliver a Miranda, chová i můj vojenský poradce k Landrewovi upřímnou nenávist.

Den 14,

Probudila jsem se uprostřed noci s pocitem, že mne někdo hladí po tváři. Ale nikdo tam nebyl. Byl to jen sen. Když jsem se však chtěla zachumlat zpět do přikrývek, spatřila jsem na svém klíně ležet dopis. Měl pečeť modrého papouška.

Bylo to zvláštní, ale pocítila jsem vzrušení. Už dlouho se mi Solymr neozval, a i když byl mým nepřítelem, stýskalo se mi po něm od doby, kdy uletěl z mého vězení. Zapálila jsem svíčku, roztrhla obálku a četla.

"Milá královno Emilie,

s úctou k přátelství, které nás váže, tě žádám, aby ses vzdala a postoupila Great Arcan mému pánovi, Gavinu Magnusovi, nebo abys alespoň ty sama rychle opustila zemi. Musím tě varovat, že Solymr ibn Wali Barad už není velitelem tobě nepřátelských vojsk, tím je nadále můj pán - Nesmrtelný král.

Řekl bych ti více, jsem však vázán mlčením.

Snad se již nikdy nepotkáme. Tentokráte to myslím doopravdy.

Solymr ibn Wali Barad

Scénář: Otrok strachu

Podmínky vítězství: Vyhledej Emilii Nighthaven. Solymr spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 30. úroveň.

Popis mapy: Solymr se konečně vzepřel svému šílenému pánovi, protože zjistil, že Gavin Magnus zamýšlí zavést na celém světě pořádek pomocí Krystalového kyvadla. Chce ovládnout mysl a vůli všech stvoření. Solymr ho musí zastavit, ale sám na to nestačí. Jedinou naději vidí v bývalém nepříteli, královně Emilii.

Animace: Bude někdy mír? Po celou tu dobu, co žiju, a pokud všichni pamatují, byly války. Dokonce i bohové spolu bojují. Svár, vztek, vražda, nenávist. Jsou v nás stejně jako láska a dobrota. Takže, ptám se vás, je nějaká cena příliš vysoká, když za ni dostaneme věčný mír?

Den 1,

Beru do ruky pero a papír, abych v těchto temných časech popsal hrůzy, za které i já nesu alespoň částečnou vinu a za které se nyní chci upřímně omluvit. Připouštím, že mne náhle málem opustila veškerá odvaha, nejradši bych pero zahodil. Potom jsem však zavadil pohledem o svíčku, a přeci jen se dal do psaní.

Plamínek svíce zablikotal a téměř zhasl, a připomněl mi tak duše ubohých obyvatel Arcanie, hlavního města Great Arcanu. Přišli jsme do Great Arcanu jako vítězné vojsko. Na chvíli jsem byl dokonce na svého pána hrdý, protože uspěl tam, kde já jsem zklamal. Ale už tehdy byly moje pocity smíšené.

To, co mi vadilo, bylo Krystalové kyvadlo. Můj pán použil Duhový krystal, který jsem zachránil z rukou nemrtvého krále Dreggara, jako srdce obrovského kouzelného kyvadla. Když jej rozhoupal, kdokoli do určité vzdálenosti byl podroben vůli mého pána. Snad jedině díky našemu dlouholetému vztahu mne Magnus chránil před tímto kouzlem. Já jsem nyní jeho důvěru zradil.

Domníval jsem se, že krystal použijete jen na rudé trpaslíky," řekl jsem.

"Došel jsem k poznání, Solymre, že jsem tehdy uvažoval zbytečně přízemně. Toto Krystalové kyvadlo nakonec přinese světu dokonalý mír. Představ si to - pořádek pro všechny!" řekl Gavin Magnus.

"Jak?" zeptal jsem se.

"No tak, copak sis toho nevšiml? Vysává to vůli ze všech tvorů, včetně těch, kteří žádnou vůli nemají, a podrobuje je to mé vůli. Svobodná vůle, příteli, do tohoto světa přináší pouze chaos. Takto však zůstává pouze vůle jediná - moje - a s ní, protože jsem nesmrtelný, perfektní věčný mír.

Nic před Krystalovým kyvadlem neobstálo. Můj pán se stal bohem. Žádná síla se mu nevyrovnala. Vyhrával bitvy, aniž by prolil jedinou kapku krve. Když přicházel, byli obyvatelé Arcanie odhodlaní bránit město do posledního muže. Před kyvadlem však není ochrany. Během několika okamžiků se všichni stali otroky jeho vůle.

Po staletích věrné služby opouštím svého pána.

"Budu ti sloužit tak dlouho, dokud budeš chodit po této planetě," slíbil jsem tehdy ukvapeně, když mne Magnus osvobodil z vězení. Tenkrát jsem nevěděl, že je nesmrtelný.

Ale Zúčtování nás oba přivedlo do nového světa. Je smutnou ironií, že jsem svou svobodu nabyl až ve chvíli, kdy jsem svému pánovi pomohl zotročit svět. Doufám, že budu moci odčinit své chyby. Zanechám tento zápis na tajném místě pro případ, že ve svém novém poslání selžu. Pochopte prosím, že velmi lituji role, kterou jsem v těchto činech sehrál.

Solymr ibn Wali Barad

Den 3,

Sám bych proti svému bývalému pánovi neobstál déle než pár chvil. Proto hledám nápaditou Emilii Nighthaven. Porazila mne, když jsem si myslel, že mám vítězství nadosah. Snad dokáže to samé i v boji s Magnusem.

Od chvíle, kdy můj bývalý pán obsadil Arcanii, se Emilia a zbytky její armády začaly skrývat. Podle informací by se Emilia měla pohybovat někde v této oblasti, ale nemohl jsem si být jist. Emilia útočila na zásobovací vozy, nikdy nezabíjela ubohé bezduché vojáky, kteří je střežili. To je důvod, proč ji hledám. Dokonce i když je na dně, drží se svých zásad. Dává mi naději. Ale samotná nemá prakticky žádnou šanci na vítězství. Dokážeme něco spolu?

Den 5,

Proč si můj pán... ne! Už nejsem jeho otrok! Musím si to pamatovat.

Proč si pro mě Gavin Magnus nepřišel? Myslel jsem, že bude bez sebe vzteky z mojí zrady, ale zdá se, že se ho to netýká. Má tolik důvěry v sílu Krystalového kyvadla, že se ničeho nebojí?

A proč by se měl vlastně něčeho bát? Ke stvoření Kyvadla použil takový druh kouzla, které ani nejstarší z mého rodu neznají. Krystalové kyvadlo je jako jed - když nemůžeš určit jed, nemůžeš najít správnou protilátku. Jsme bezmocní, a obávám se, že to Magnus ví. Bohužel je můj bývalý pán nadmíru trpělivý.

Nesnaží se mě polapit, protože ví, že se jednou vrátím a pokusím se ho porazit. A on ví, že prohraju.

Den 7,

V jedné z chvil plné pochybností jsem napsal svému bývalému pánovi dopis. Alespoň to jsem mu dlužen.

"Gavine Magnusi, králi Brakady,

cítím, že musím vysvětlit své činy a doufám, že mne pochopíte. Nemohu jít po cestě, kterou jste zvolil. Unikl jsem v noci, protože jsem se obával, že ve dne byste použil Krystalové kyvadlo, abyste mne zastavil. Neříkám to jen proto, že jsem v bezpečí - prosím Vás pane, zničte to ďábelské zařízení! Ano, říkám ďábelské, protože oloupit člověka o jeho nezávislost není nic než otrokářství. Vím to, byl jsem Vaším otrokem velmi dlouho.

Ačkoli jste nikdy nebyl nerozumný nebo krutý pán, přesto jsem nebyl svobodný. Je možné Vás přesvědčit, abyste upustil od myšlenky na ovládnutí světa tímto způsobem? Pokud kdy existoval alespoň kousek přátelství v našem vztahu, věřte mi. Krystalové kyvadlo je velkým omylem a musí být zničeno.

Prosím, ukončete to, dokud není příliš pozdě!

Solymr ibn Wali Barad"

Den 12,

Uprostřed cesty stál trpaslík, na tváři stejně prázdný výraz, jako všichni, které ovládá kyvadlo. Byl neozbrojený a v natažené ruce držel stočený pergamen.

Trpaslík zde musel postávat již poměrně dlouhou dobu, neboť se mu na těle stačil usadit lehký sněhový poprašek. Je neuvěřitelné, jak silně kyvadlo ovládá lidskou vůli. V okamžiku, kdy jsem převzal dopis, se trpaslík otočil a vykročil na zpáteční cestu do Arcanie, hlavního města Great Arcanu.

Otevřel jsem dopis. Ačkoli byl psán rukou, písmo bylo dokonalé. Všechna písmena měla přesně stejnou velikost, všechny řádky byly rovné, jako když střelí. Věděl jsem, že kdybych vzal dvě A ze dvou různých míst v dopise a přiložil je na sebe, byla by navlas stejná.

"Můj bývalý služebníče,

připouštím, že mne překvapilo, že již nestojíš na mé straně. Zuřil jsem, avšak brzy mi došlo, že ty - stejně jako všichni ostatní - máš pouze strach z nepoznaného. Důvěřuj mi, Solymre. Nikdy jsem si nebyl tak jistý, jako teď, že jsem na správné cestě. Mluvím o míru - věčném míru! Jak můžeš odmítat být součástí ráje, který chci stvořit?

Vrať se ke mně, Solymre. Vrať se a já slibuji, že tě nepotrestám.

Se vší upřímností,

Gavin Magnus Mírotvůrce

Nesmrtelný král Great Arcanu"

Den 13,

Zbývala poslední věc, kterou jsem chtěl Magnusovi sdělit, a proto jsem napsal další dopis a připevnil ho k noze modrého ptáka.

"Králi Magnusi,

když nemohu apelovat na Váš lidský soucit, zkusím apelovat na Vaši čest. Nemůžete si to pamatovat, ale výbuch, který roztrhal náš starý svět, zničil i Vás. Já jsem unikl, na poslední chvíli jsem odlétl na Planinu vzduchu. Když jsem se vrátil, našel jsem Vás opět zceleného, byl jste nahý, ale při vědomí. Nevím, jak je to možné - musí to mít něco společného s Vaší záhadnou nesmrtelností. Byl byste zemřel znovu a možná už navždy, kdybych Vás nezvedl a neodnesl jedním z posledních zachovalých portálů do této nové říše.

Jak vidíte, zachránil jsem Vám život. Doufám, že v sobě najdete dostatek cti, abyste splatil dluh. Kdybychom byli ve starém světě, požádal bych Vás o svobodu - ale tu nyní mám. Takže teď žádám, jako cenu za Váš život, svobodu pro tento svět! Skončete svůj šílený plán a zničte Krystalové kyvadlo!

Váš bývalý sluha,

Solymr ibn Wali Barad"

Scénář: Zabít nesmrtelného

Podmínky vítězství: Nalezni Meč bohů a zvítěz nad hrdinou Mazellianem.

Popis mapy: Emilia a Solymr se rozhodli podniknout každý vlastní výpravu. Doufají, že zjistí, jak porazit Gavina Magnuse. Emilia opustila území Great Arcanu a zamířila do oblasti ovládané chaotickými nestvůrami, aby našla Meč bohů. Jedna legenda o této mocné zbrani říká, že s její pomocí kdysi zabil velký hrdina zlého boha. Pokud meč dokázal zničit jednu nesmrtelnou bytost, možná zabije i Magnuse. Solymr se vrátil do podzemního světa, aby se pokusil zjistit něco o původu Krystalového kyvadla a snad i o způsobu, jak vzdorovat jeho kouzlu.

Animace: Když zemře nesmrtelný, celým vesmírem proběhne vlna smutku. Zabít takovou bytost není maličkost. I lovec, který zasáhne šípem posledního zástupce nějakého živočišného druhu, ví, že udělal něco nenapravitelného, něco, co rozechvělo strukturu času a prostoru. Takže jsme se s Emilií pustili do takového lovu s těžkým srdcem.

Den 1,

Na hřbetě svého koně jsem se vydala prozkoumat kraj, který ležel přede mnou. Opustila jsem území Great Arcanu a vstoupila do země ovládané násilníky a vrahy. Tentokráte jsem však nepřijela nastolit pořádek a spravedlnost. Přijela jsem pro meč.

Než jsme se já a Solymr vydali každý za svým posláním, vyprávěl mi džin dávný příběh o Meči bohů.

"Pochop, má královno, i tak máme pramalou naději. Nevíme, jestli Meč bohů Gavina Magnuse zabije," řekl Solymr.

"Ano, chápu, že jsme zoufalí."

"Dobře. Jméno toho hrdiny už je dávno zapomenuto, je známý jen jako Válečník světla. Tehdy krutý Bůh obětování plenil celá města, aby uspokojil své zvrácené choutky, a nikdo se mu nedokázal postavit. Avšak Válečník světla, tenkráte ještě chlapec, se rozhodl, že vraždění zastaví. Vydal se na dalekou cestu, bojoval s drakem a démonem, až se dostal do Paradise. Tam ukoval Meč bohů pod starostlivým dohledem bohů dobra. Po návratu se postavil Bohu obětování v bitvě, která trvala rok a den. Nakonec, Válečník světla i Bůh obětování zasáhli jeden druhého, oba smrtelně."

"Doufám, že je ten příběh pravdivý, Solymre," řekla jsem.

"Také doufám. Pokud Meč bohů zabil jednu nesmrtelnou bytost, mohl by zabít i Magnuse," dodal Solymr věcně.

"Pokud existuje, najdu ho. Myslím, že na tvých bedrech spočívá těžší úkol."

"Duhový krystal jsem našel v podzemí. Je logické, že odpovědi, které hledáme, můžeme najít opět jen tam."

"Ano, ale svět není vždy logický, Solymre. Hodně štěstí," řekla jsem a potřásla džinovi jeho silnou rukou.

"Tobě také, má královno!" řekl.

A nyní jsem opět sama.

Den 16,

Po více než dvou týdnech, které jsme spolu strávili, již máme rozdělené úlohy při každovečerním stavění tábora. Onoven rozdělával oheň, Tharj, Roeven a Fridilok stavěli stany. Lučištník Kodge se stará o lov a vaření. Jeho pečený králík je ten nejlepší, jakého jsem kdy ochutnala. Požádala jsem ho, zda by se nestal mým kuchařem, usednu-li opět na trůn Great Arcanu. Souhlasil.

Ačkoli se ke mně Tharj a ostatní stále chovají jako ke své královně, vymínila jsem si, že budu také pracovat. Obvykle to ale dopadne tak, že spravuji roztrhané šaty nebo pomáhám Taddevanovi s ochrannými kouzly, aby nás nikdo neobjevil.

Večer se usadíme a přichystáme na noc, určíme pořadí nočních hlídek. Tharj, Taddevan a já plánujeme, co podnikneme další den. Tharj neustále zdůrazňuje bláznivost našeho poslání.

"Připadám si, jako bych lovil snarka," vyhrknul jednou Tharj. Kodge to zaslechl a rozesmál se.

"Snarka?" zeptala jsem se.

"Snark," řekl Kodge, "není skutečné zvíře, má královno. Je to jen šprým, který používají lovci. Otcové posílají své syny do lesa, aby našli snarka, je to něco jako zkouška dospělosti. Obvykle se říká, že má šest nohou, hlavu prasete a tělo šelmy. Synové zůstávají v lese celý den a noc, vracejí se druhý den ráno a myslí si, že zklamali. Můj vlastní otec se mi pak smál více jak hodinu. Je to starý vtip."

"Jo, a ten Meč bohů je právě takovej zpropadenej snark!" řekl Tharj.

"Věřím, že existuje, Tharji. Musí existovat, jestli někdy máme porazit Magnuse."

"Jak dlouho se ale budeme potulovat kolem, než ho najdeme? Měsíce? Rok?"

Postavila jsem se, náhle jsem již nebyla schopna snášet špatnou náladu svého poradce. Od chvíle, kdy jsem proti jeho vůli dovolila Solymrovi, aby se k nám přidal, je to s ním k nevydržení.

"Dobře, Tharji, chceš se vrátit a stát se Magnusovým otrokem?"

Bouřila jsem, ale kdesi ve mně hlodal stín pochybnosti, zda Tharj nemá pravdu. V minulosti mi vždy dobře radil, a já jsem skutečně neměla v ruce žádný pevný důkaz, že Meč bohů není jen důvtipným výmyslem zkušeného vypravěče.

Scénář: Cena míru

Podmínky vítězství: Poraz hrdinu Gavina Magnuse.

Popis mapy: Nadešel čas poslední zoufalé bitvy. Pokud se Emilii a Solymrovi nepodaří najít Myšlenkovou bariéru dříve, než je dostihne Gavin Magnus, stane se otrokem Krystalového kyvadla postupně celý svět. Proto se generál Tharj hrdinsky nabídl jako dobrovolník do bitvy, kterou nelze vyhrát. Boj však může zdržet Magnuse alespoň na tak dlouho, aby Emilia získala potřebnou obranu.

Animace: Postavte se na kraj strmého srázu, špičky vystrčte volně do vzduchu. Tak, abyste cítili, jak vám studený vítr šlehá do tváře, táhne vás za šaty, opírá se vám do ramen. Tak blízko jsme byli prohře. Tak blízko byl Magnus k zotročení myslí všech lidí... navěky!

Den 1,

Nyní je mým úkolem vzít do ruky pero a inkoust a sepsat události, které se udály během prvních let po založení Great Arcanu. Královna Emilia Nighthaven říká, že mé písmo je krásné a styl věrohodný, a přeje si, abych zapsal vše, co se stalo. Historikové mě totiž jen těžko mohou vinit z předpojatosti.

Vrátili jsme se do Great Arcanu s Mečem bohů a zprávami o Myšlenkové bariéře. Doufal jsem, že Daeraphena, která mi pověděla o síle Myšlenkové bariéry, mne bude doprovázet. Ale po týdnu, který jsme spolu strávili, se najednou v noci vytratila a od té doby jsem ji neviděl. Možná neměla odvahu postavit se někomu tak mocnému, jako je Gavin Magnus.

Abychom měli byť jen mizivou šanci na vítězství, musí někdo odvrátit Magnusovu pozornost do doby, než bude nalezena Myšlenková bariéra. Kvůli svým zkušenostem s Nesmrtelným králem jsem se přihlásil jako dobrovolník pro tento úkol.

"Je čas, abych se mu postavil tváří v tvář," řekl jsem.

Potom se však ozval generál Tharj.

"Ty o taktice vůbec nic nevíš, Solymre," řekl Tharj. "Je nasnadě, že bych to měl být já, kdo zdrží našeho nepřítele. Emilia tě teď potřebuje, pomůžeš jí najít Myšlenkovou bariéru. Potřebuje tě nyní víc než mě. Všichni víme, že bez Myšlenkové bariéry nemá proti Magnusovi nikdo šanci. Já jsem teď postradatelnější!"

Emilia položila ruku na trpaslíkovu svalnatou paži a řekla, "Ne, Tharji, ani ty nejsi postradatelný. Nikdo není postradatelný!"

"To nic nemění na tom, že jsem k tomuto úkolu nejpovolanější."

Příštího dne ráno odjel statečný trpaslík zaujmout pozice západním směrem, daleko od nás. Nepochyboval jsem, že pro nás Tharj získá čas, který jsme potřebovali. Padl na nás smutek, obzvláště na Emilii, najednou jsme vší silou pocítili zoufalost situace. Musíme posílat své nejlepší přátele do záhuby.

Den 2,

Emilii zdrtila zpráva, že přátelé, kteří jí pomohli nalézt Meč bohů, padli do rukou Gavina Magnuse a Krystalového kyvadla. Trpasličí bratři Onoven a Roeven, hobitka Fridilok, a kouzelník Taddevar - všichni byli součástí malé bojové jednotky, která rychlými nenadálými výpady obtěžovala vojska Nesmrtelného krále. Magnus se však nějakým způsobem dozvěděl, kde se skrývají, a všechny je pochytal.

"Situace se musí nejprve zhoršit, aby se pak zlepšila," řekla mi.

"Ano," odpověděl jsem.

"Neměla jsem je tam posílat."

"Věděli, co se může stát. Někdo to musel udělat a ty odvážné duše souhlasily."

Ale Emilia byla k neutěšení.

"Co jsem to za královnu, když obětuji přátele, jen abych získala zpět svůj trůn?" ptala se, aniž by někoho oslovovala.

Ale tady přeci nejde o trůn Great Arcanu. Jde o svobodu.

Závěrečná animace: Svobodná lidská vůle není to jediné, co vám my, džinové, závidíme. Někdy toužím po blažené nevědomosti krátkého života. Všichni platíme za špatnosti, kterých se dopustíme, ale jako džinové musíme žít s výčitkami svědomí navěky. Takový je náš osud.

Kampaň: Elvin a Shaera (Zpět na obsah)

Když se Elwin setká s Shaerou, je to láska na první pohled. Existuje však ještě někdo, kdo Shaeru miluje a ten se nezastaví před ničím, jen aby ji získal. A tak se začíná odvíjet příběh tragické lásky, který uvrhne elfí národ z Aranornu do občanské války a hrozí zničením všeho, co Elfové ode dne Zúčtování vybudovali.

Scénář: Milenci

Podmínky vítězství: Nalezni Shařina otce Gramina. Elwin spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 15. úroveň.

Popis mapy: Diplomatická mise po pobřeží Zlatého moře skončila tragicky útokem pirátů. Elwin a Sheara sotva unikli zranění. Brzy zjistili, že jsou ztraceni v této divoké části Aranornu. Nyní je na Elwinovi, aby je dovedl zpět domů. Tento uhlazený elf se však nejprve musí naučit přežít v divočině a válečnému umění, neboť budou procházet skrze divokou a nebezpečnou oblast.

Animace: Přestože měl Elwin pověst rošťáka, přitahoval mě jeho smělý duch. Ani on sám nevěděl, co v něm opravdu je. Ale já jsem to viděla, když jsme zabloudili v lese a kolem nás byli všelijací banditi a tvorové. Asi se bál víc, než kdy v životě, ale přesto se zdálo, že se víc stará o to, jakou náladu mám já. Pořád se snažil mě rozesmát. Vždycky ho za to budu mít ráda.

Den 1,

Naštěstí jsem byl tu noc oblečený v novém kompletu. Moje košile a kalhoty jsou hedvábné s purpurovým nádechem a bílým lemováním. Nosím široký klobouk s pavím perem a pásek se zlatou přezkou. Mé vysoké boty jsou ušity z kůže bílého králíka. Utratil jsem za výstroj většinu peněz, ale myslím, že to byl příkaz osudu. Oblečen v nových šatech jsem poprvé spatřil Shaeru.

Všichni u Elfského dvora tvrdí, že je nejkrásnější ženou v celém Aranornu. Taková přirovnání jsem slýchával mnohokrát a ve Dvoře plném krásných žen jsem nikdy nechápal, v čem jsou takto obdivované ženy výjimečné. Avšak Shaera byla jiná. Její vlasy, dlouhé až k pasu, se blýskaly jako zlaté paprsky v korunách stromů. Velké oči a barva její čisté zimní pleti dominovaly štíhlému obličeji a měly sílu probodnout duši.

Minulou noc jsem s ní tancoval déle než dvě hodiny a zjistil jsem, že Shaera není jen krásná. V minulosti jsem tancoval s mnoha krásnými ženami, ale přestaly mne zajímat v okamžiku, kdy jsem poznal, že jejich osobnosti jsou jako hnijící špalek. Shaera byla jiná. Byla tichá, ale inteligentní. Měl jsem pocit, že po něčem neskonale touží, avšak neví po čem - stejně jako já celý život.

Proto jsem se zeptal, "Co děláš? Tedy když právě nekradeš srdce všech mužů v této místnosti."

Shaera si mne dlouze prohlédla, jakoby mě viděla poprvé a usmála se. V tom okamžiku jsem se zamiloval.

Den 1,

Shaera je typem ženy, jež vás přinutí dělat věci, které byste obvykle nedělali. Dokáže udělat z líného muže atleta a z chamtivého lidumila. Splnil jsem její přání a nechal se jmenovat jedním z rádců druidů na cestě podél pobřeží Aranornu. Neměl jsem rád cestování divočinou a plavby po moři také ne, ale toto byla moje šance, jak ukradnout pár chvil s Shaerou bez toho, abych musel své jednání podřizovat bontonu Elfského dvora. Jediná osoba, před kterou jsme na lodi museli krotit touhu, byl její otec Gramin.

Gramin byl vůdcem této expedice. Úkolem výpravy byly návštěvy přístavních měst a upevňování vztahů mezi Aranornem. Konečným cílem potom bude přivést Aranorn pod vládu nového národa elfů. Zjistil jsem, že se před odjezdem Gramin snažil zabránit mému jmenování do této mise. Proč? To nevím. Naštěstí nezískal při hlasování dostatek přívrženců. Mám pocit, že přehlasování zařídil Menathat, můj rádce a největší stoupenec. Vždy se hodí dobrý přítel v Radě starších.

Kdybych věděl, že bude Gramin hlídat dceru jako oko v hlavě, možná bych se do expedice tak nehrnul. Teprve osmý den naší plavby jsme si našli společnou chvilku, vyšplhali na jeden ze stožárů a povídali si pod hvězdami. Ve strážním koši nad námi bylo slyšet měkké chrápání hlídače. Večer jsem mu nalil doušek uspávacího lektvaru a tak jsem já a Shaera konečně mohli být sami. V tuto chvíli mi byl můj druidský výcvik užitečný.

Zaujal jsem Shaeru znalostmi noční oblohy, pojmenoval jsem každou hvězdu, na kterou ukázala.

"Ukáži ti své nejoblíbenější," řekl jsem.

Položila hlavu na mou paži, která ukazovala k východnímu horizontu. V té chvíli mi však došla slova a jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet, byla vůně linoucí se z jejích vlasů. Zavřel jsem oči a věděl, že tu vůni si zapamatuji navždy.

"Tam," řekl jsem, "právě nad obzorem, vidíš modrou hvězdu vedle červené, téměř se dotýkají. To jsou Milenci."

"A proč mi ukazuješ tyhle hvězdy, Elwine?" pohrávala si Shaera se mnou.

Než jsem stačil odpovědět, zahlédl jsem stín přecházející přes Milence. Strnul jsem, když jsem siluetu stínu sledoval směrem k hladině. Byla to loď a bezpochyby se rychle blížila k nám.

Piráti zaútočili prudce, většina posádky se ještě ani nedostala z podpalubí, když ti darebáci zahákovali naši loď a po lanech přeskákali na palubu. Pamatuji si jen křik a řinčení kovu. A oheň. Dým pálil v očích a lidé umírali. Bylo to strašné.

Jediné, na co jsem myslel, bylo dostat Shaeru do bezpečí. Díky tomu, že se bojovalo na obou lodích, jsem mohl nepozorovaně odříznout malý člun a unikli jsme, aniž by si nás někdo povšiml. Z dálky jsme pozorovali, jak obě lodě hoří. Shaera mi plakala na rameni, neboť se obávala o osud svého otce.

Den 5,

Od chvíle, kdy jsem dorazili ke břehu, je Shaera smutná a tichá. Já jsem se soustředil na přežití, avšak déle jsem již nevydržel pohled do její tváře plné starostí. Její obličej nebyl stvořen k smutnění.

Ráno jsem sehnal pár jablek a v poledne jsme si odpočinuli u pomalu tekoucí říčky.

"Posaď se, má paní," řekl jsem a roztáhl svůj purpurový plášť a položil ho na vlhkou zem. Byl téměř zničený, takže trocha další špíny už vadit nebude.

Shaera přikývla a posadila se. Pozorovala průzračnou vodu protékající kolem blýskavého kamene. Mezitím jsem vytáhl z kapsy jablka a začal s nimi žonglovat.

"Má krásná paní, tři z těchto jablek jsou nešťavnatější, nejsladší a nejchutnější plody, jaké jsi kdy jedla," řekl jsem.

"A to čtvrté?" zdráhavě přistoupila na moji hru.

"To je kouzelné! Je stejně chutné jako ostatní, avšak kdo se do něj zakousne, zamiluje se do prvního člověka, kterého uvidí!"

Koutky Shaeřiných rtů se mírně nadzvedly.

Pak řekla, "Potom bych ho asi neměla jíst. Co kdybych se zamilovala do špatného člověka? Anebo si mám přeci jen kousnout?"

"Ó né, ty ho musíš sníst. Musím dodat, že kouzlo selže, pokud ten druhý miluje někoho jiného."

Dal jsem si ruce s jablky za záda a zamíchal je a potom jsem jedno nabídl Shaeře. Vzala si je a bez váhání se do červeného ovoce zakousla. Trocha šťávy jí zůstala na rtech. Nikdy předtím jsem nechtěl být jablkem, ale v tento den bych dal obě nohy za to, abych se jím stal.

"Nechceš vědět, jaké jablko jsem ti dal?" zeptal jsem se.

"Ne," odpověděla, "nezáleží na tom, jaké jablko jsem snědla."

Den 7,

Všechny mé pokusy rozveselit Shaeru účinkovaly pouze pár pomíjivých chvil. Zneklidňovalo mě to, avšak nemohl jsem ji obviňovat. Musela myslet na svého otce, na noc, ve které jsme jen stěží unikli sami. A co její otec? Je mrtvý? Jsou všichni mrtví? Myslel jsem na to samé, byl jsem to já, kdo nalil nočnímu hlídači uspávací lektvar. Kdyby ten muž byl vzhůru, možná by spatřil pirátskou loď mnohem dříve a Gramin a ostatní by stihli připravit patřičnou obranu.

Těžce jsem pochybil!

"Myslíš na svého otce, že ano?" řekl jsem v jedné tiché chvilce.

Přikývla.

"Shaero, nevíme, co se stalo. Může být stále naživu. Podle toho, co jsem slyšel, je tvůj otec velmi vynalézavým válečníkem."

"Možná jsme měli zůstat. Možná jsme jim měli pomoci," řekla.

"Co jsme mohli dělat, Shaero? Ani jeden z nás není válečník!"

Má slova byla příliš krutá, to je jisté. Nepomohla. Shaera nechtěla slyšet o zoufalosti situace. Potřebovala slyšet, že je její otec naživu, že ho zbaběle neopustila v době, kdy ji potřeboval.

Objal jsem ji a hladil po vlasech.

"Tvůj otec je v pořádku, Shaero. Cítím to! Tamto byli jen piráti - žádný bandita nemůže předčit aranornského trénovaného bojovníka!" řekl jsem.

"Dobře, ano, ale..."

"A není tajemstvím, že tě tvůj otec miluje více než cokoli jiného. Sám by tě poslal do bezpečí. Ano, udělali jsme to, co by chtěl, abychom udělali. Nyní musíme přijít na to, jak se s ním opět setkat."

"Může být kdekoli, Elwine! Pokud přežil tak mě teď pravděpodobně hledá."

"Ano, a když tě nenajde, bude nejspíše čekat ve městě, kam jsme původně měli namířeno."

Myslím, že jsem se v logickým závěrech nezmýlil. Na Graminově místě bych doufal, že dcera půjde do nejbližšího bezpečného města.

"V Delfíním skoku?" zeptala se.

"Ano," řekl jsem. "Co nejdříve se vydáme na cestu k Delfínímu skoku. Jsem si jist, že tam na nás tvůj otec bude čekat."

Scénář: Znamení tygra

Podmínky vítězství: Ovládni všechna města. Elwin spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 22. úroveň.

Popis mapy: Jistě je u Elfského dvora více povolanějších elfů, ale Dvůr vybral pro důležitou misi Elwina. Jeho úkolem je ucházet se o spojenectví s moudrými bílými tygry. Elwin netuší, že je akce zorganizována mocným lordem Harkem, který se pokouší odklidit Elwina daleko od Shaery. Lord se postaral i o to, aby selhal, případně zemřel.

Animace: Jak může elfský dvůr vybrat mého milovaného pro tak smrtelně nebezpečný úkol? To je absurdní, zvlášť když se na ten úkol dobrovolně přihlásilo tolik veteránů - mezi nimi i můj otec. Pokud jde o Elwina, ten zbledl jako padlý sníh, když ho Lord Harke požádal, aby se postavil proti bílým tygrům sám. Ach, vrať se mi, můj milovaný! Já tě teď nesmím ztratit!

Den 1,

Lord Harke stál ukrytý za vysokým keřem růží u vchodu do zahrady, jeho rty se sevřely do úzké linky, když sledoval Shaeru tancující s Elwinem, oblečeným v mnohobarevnou garderóbu. Pozoroval je týdny od doby, kdy se vrátili z dobrodružství v divočině při pobřeží Zlatého moře.

Hodně mužů z Elfského dvora bylo zdrceno, neboť Shaera měla v tyto dny málo času věnovat se všem nápadníkům. Místo toho trávila čas se svými ptáky, často zmizela v lese na několik hodin, aby trénovala svého mazlíčka. Zdálo se, že jediné pozvání, které přijme, je večeře s lordem Harkem. A ačkoli se tímto mohl lord cítit poctěn, obával se, že Shaera pouze plní přání svého otce.

Lord Harke pojal podezření, že Shaera chová náklonnost k tomu štíhlému druidovi.

Harke pozoroval jejich kradmé pohledy, jejich úsměvy. Jednou Shaeru sledoval, když šla do lesa se sokolem na ruce. Elwin na ní čekal u starého sukovitého dubu. A tam se líbali.

V tu chvíli Harke přísahal, že s tím pošetilcem musí něco udělat.

Shaera byla mladá, naivní. Tento švihácký mladý druid zřejmě využil společně stráveného času, když byly jejich životy v nebezpečí a odloudil mu ji. Představovala pro něj pravděpodobně jen další trofej. Elwin měl u dvora pověst, že je okouzlující, ale také arogantní a sobecký. Vetřel se do Elfského dvora a teď se pokouší získat lepší postavení tím, že svádí Shaeru.

Dobrá, tohle Harke nedovolí! Shaera ho příliš zajímá. Ale nemůže obvinit Elwina bez důkazů. Část Harka chtěla vyzvat Elwina na souboj, ale bylo zřejmé, že by tím ztratil v očích Shaery. Kromě toho, Elfský dvůr v této době již nepovoloval souboje. To, co Harke potřebuje, je zničit Shaeřin obraz Elwina. Potřeboval odhalit jeho pravou tvář - tvář arogantního zbabělce.

Den 1,

Když mě Elfský dvůr povolal a oznámil, že budu velet pokusu uzavřít spojeneckou smlouvu Aranornu se záhadnými bílými tygry, málem jsem spolkl vlastní jazyk.

"Proč já? Jistě jsou mezi vámi mnohem kvalifikovanější!" oponoval jsem.

"Možná," řekl dvorní mluvčí, lord Harke, "ale tys již prokázal svou důvtipnost, Elwine. Poslali jsme zkušenější, šikovnější a talentovanější již potřikrát, ale všichni selhali. Všichni zemřeli. Bílí tygři vyjádřili zájem o připojení k Aranornu, ale my jsme nebyli schopni podat jim důkaz, že spojenectví bude oboustranně prospěšné. Tak doufáme, že tvá úžasná schopnost přizpůsobit se obtížným situacím, kterou jsi prokázal během svého nedávného dobrodružství, přinese ovoce."

Několik dvořanů zatleskalo.

Chtěl jsem odmítnout, ale viděl jsem Shaeřin pohled. Co by si o mně pomyslela, kdybych se otočil k Aranornu zády v době, kdy mě potřebuje? Její otec by mnou určitě ještě více opovrhoval. Zdá se, že mě nemá rád právě proto, že jsem nebojoval kdysi při obraně AvLee, a zatím ani za Aranorn.

Avšak - tři zkušenější již na výpravě zemřeli. Mé vyhlídky na návrat nepatří k nejlepším. Nechtěl jsem zemřít teď, když jsem nalezl Shaeru.

"Tak, Elwine, přijímáš? Aranorn je stále ještě oslaben po Zúčtování. Máme málo vojska. Pomůžeš nám ochránit naše děti?" zeptal se lord Harke.

Rozhlédl jsem se kolem. Po takto položené otázce nešlo odmítnout.

"Samozřejmě," řekl jsem a tak zpečetil svou smrt.

Takto jsem se tedy dostal do této odlehlé končiny říše Aranorn. Tentokrát jsem si alespoň vzal náhradní šaty.

Scénář: Pravá láska

Podmínky vítězství: Vybuduj Zrcadlo pravé lásky. Elwin spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 28. úroveň.

Popis mapy: Elwin se pustil do úkolu dokázat Shaeřině otci, že si zaslouží jeho úctu. Přitom byl zrazen lordem Harkem, který ho očernil v očích Elfského dvora a nazval jej zločincem. Elwin bojuje se skupinami loajálními lordu Harkovi a přitom hledá artefakt, který by vyjevil, kdo je pravou láskou Shaery.

Animace: Chápu obavy svého otce. Vzpomínám na časy, kdy se smál a váleI se mnou sudy v trávě, kdy zpíval mé matce. Velice ji miloval, snad tolik, jako se milujeme my s Elwinem. A pak ji ztratil. Já jeho zármutek chápu, ale proč on nevidí mou lásku k Elwinovi?

Den 1,

Po hádce s otcem Shaery jsem se uchýlil do vzdáleného koutu Dvorní zahrady. Sedl jsem si na trávu blízko potůčku, namočil šátek do ledové vody a otíral si oteklé tváře. Gramin měl silnou paži, hořel mi celý obličej. Ale fyzická bolest šla stranou, nejhorší bylo ponížení, když mi Gramin před Elfským dvorem odmítl dát Shaeru za manželku.

Užíval jsem dva týdny slávy, neboť jsem přesvědčil bílé tygry, aby se stali našimi spojenci. Mylně jsem se domníval, že by mé nové postavení mohlo zlepšit Graminův náhled na mě. Na první tajné schůzce jsem se Shaery zeptal, zda se stane mojí ženou. Radostně souhlasila. Zbývalo již jen svolení otce. Společně jsme tedy předstoupili před Elfský dvůr a já jsem se optal Gramina, zda mi dá ruku své dcery.

Odpověděl mi ranou pěstí, která mi málem prorazila lebku. Netušil jsem, kde se to v něm vzalo. Nenávidí mě tolik?

Potom Gramin dodal, "Jestli se ještě někdy podíváš na mou dceru, probodnu ti srdce svým mečem!"

Zahanbený jsem se ukryl v zahradě a ošetřoval si rány, fyzické i duševní. Přemýšlel jsem o útěku. Plánoval jsem, že bychom utekli z Aranornu, ačkoli jsem nevěděl, kam bychom se uchýlili. V tom mi někdo položil ruku na rameno. Pokud jsem někoho čekal, pak lord Harke byl tou poslední osobou na seznamu.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Harke. "Nepotřebuješ lékaře?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Tohle Gramin skutečně přehnal," řekl lord Harke a sedl si na zem vedle mě.

"Přál bych si vědět, co způsobilo, že mě tolik nenávidí," řekl jsem.

Nechtěl jsem projevit své pocity člověku, který byl vlastně mým sokem, ale nemohl jsem si pomoci. Potřeboval jsem si s někým promluvit a on byl jedinou přítomnou osobou.

"Vždyť víš, jak je Gramin ochranitelský, neber si to osobně. Nevím proč, ale ani já nejsem v jeho očích pro Shaeru dost dobrý!" řekl Harke. Tomu se mi nechtělo věřit, oba byli dobří přátelé.

"Ale my se milujeme! Copak to nevidí?"

"Já to vidím," připustil Harke, "proto ti chci pomoci."

"Co?"

"Ano. Je tomu tak těžké uvěřit? Mám o Shaeru starost a nerad bych ji viděl nešťastnou. Ve skutečnosti udělám cokoli, aby byla šťastná - i v případě, že budu muset ustoupit a nechat ji jinému muži!"

Najednou jsem cítil stud za to, že jsem už tolikrát toužil tomuto muži vyrazit všechny zuby. Často jsem si představoval okamžiky jeho smrti - v bezejmenné bitvě, při pádu z koně, udušení se mrkví, prostě cokoli. Potom bych měl Shaeru jenom pro sebe!

A on mi nyní nabízí pomoc, abych získal ruku Shaery.

Vzal jsem Harkovu ruku a řekl, "Promiňte mi, že jsem vás nenáviděl, lorde Harku."

Harke se uchichtl a otcovsky mě poplácal po zádech.

"Jen když mi i ty odpustíš mé žárlivé myšlenky."

"Samozřejmě!"

"Nyní jsme tedy spojenci, Elwine. A jako spojenci ti povím, jak si získáš Graminovu náklonnost. Bude to vyžadovat mnoho trpělivosti, avšak mělo by to zabrat."

"Udělám cokoli!"

Harke vysvětloval, že když všichni prchali z AvLee během Zúčtování, Gramin opatroval Luk elfího krále. Bohužel král elfů se opozdil a zahynul v boji s barbarským králem Kilgorem. Graminovi se přesto podařilo projít skrz portál do tohoto světa a Luk elfího krále, symbol naší moci, přinesl s sebou.

"Ale potom ho Gramin ztratil," dokončil lord Harke.

"Nikdy jsem ten příběh neslyšel!" řekl jsem.

"Samozřejmě, že ne! Gramin se tolik stydí, že to řekl pouze mně. Gramin hledal luk všude, kde mohl, ale neměl štěstí. Tak si představ, jak vděčný by Gramin byl, kdybys Luk elfího krále nalezl a vrátil mu ho zpět."

Usmíval jsem se, znovu jsem měl naději.

Den 1,

Další den jsem ve společnosti několika lukostřelců lorda Harka opustil Aranorn. Vůdce Harkových vojáků, odměřený elf jménem Mirilass, jel se mnou na místo, kde měl Gramin ztratit Luk elfího krále. Bylo to divoké a vzdálené území podél pobřeží, připomínalo mi les, ve kterém jsme se já a Shaera poznali. Dnes to byly příjemné vzpomínky.

"Jsme tady," řekl Mirilass.

Rozhlédl jsem se po okolí, avšak zastavili jsme v bujné rokli po všech stranách obklopené hustým lesem. Otočil jsem se zpět na Mirilasse a zjistil jsem, že zírám přímo na lesklou čepel jeho meče. Za Mirilassem stáli lukostřelci s šípy připravenými k výstřelu.

"Dobře poslouchej, Elwine, a budeš žít," řekl Mirilass.

Spolkl jsem knedlík, který mě tlačil v krku a přikývl jsem. Mezitím jsem se snažil přijít věci na kloub. Snad jsem měl tento vývoj očekávat, ale v ten moment jsem byl zradou příliš šokován a nebyl jsem schopen přemýšlet.

"Očekává se ode mne, že ti podříznu krk a nechám tu tvé tělo ležet jako potravu pro zvěř, avšak nechystám se to udělat. Jsi jen pošetilec, který neví, kdy má vycouvat. Ukončím tvé trápení, ale nechci mít na svědomí tvoji smrt," řekl Mirilass.

Pomalu jsem si počal uvědomovat hloubku své hlouposti. Lord Harke chce mou smrt, aby se mohl ucházet o Shaeru. Pravděpodobně lhal Graminovi, aby mě začal nenávidět. Och, co jsem to jen za hlupáka! To on mne poslal čelit tygrům. Čekal, že zemřu, ale k překvapení všech jsem uspěl. Proto Harke vymyslel jiný způsob, jak mě odstranit z cesty.

A já mu v tom pomáhám. Jak pošetilý může člověk být? Když se Mirilass neslituje, budu za chvíli mrtev.

"Vše o Luku elfího krále byla lež, že?" zeptal jsem se.

"Ne. Gramin ho skutečně přinesl do tohoto světa a předal ho Radě starších. Ti ho předají novému králi," řekl Mirilass.

Kdybych si jen předtím promluvil se svým rádcem Menathatem! Menathat by jistě lest prohlédl.

"Tak co se mnou uděláte?"

Mirilass zamával mečem v kruhu nad hlavou.

"Údolí bude tvým domovem. Navždy! V lese běhají spousty jelenů a tamhle je potok s čistou vodou."

Rozhlížel jsem se kolem a cítil, jakoby mi krk svírala železná pouta.

"Vypadá to tu mírumilovně," zamumlal jsem.

"Elwine, já znám tuto oblast dobře. Velel jsem v této oblasti přes rok. Z rokle je jen jeden východ a moji muži ho budou dobře střežit. Když se pokusíš utéci, budu tě pronásledovat! A když tě dostihnu, tak už nebudu tak milosrdný."

"Asi nemám na vybranou, že?"

"Ne," řekl Mirilass, "Rokle nebo smrt! Co zvolíš?"

"Život."

Krev se ve mně začala vařit, jak mi postupně docházela Harkova zrada. Ale tím to neskončilo, to přísahám!

Scénář: Odrazy

Podmínky vítězství: Vyhledej Mirilass a znič sídlo rodu Harke. Elwin spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy, spolu se sokolem Větříkem. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 32. úroveň.

Popis mapy: Elfský dvůr v Aranornu je přesvědčen, že je Elwin zločinec odpovědný za útoky na elfská města. Elwin však již nemůže přestat. Jeho jedinou nadějí, jak dokázat svoji nevinu, je zajmout Mirilasse a přinutit ho k doznání. Mezitím se Elwin snaží zachránit Shaeru z Harkova panství. Chce jí ukázat Zrcadlo pravé lásky a odstranit tak všechna kouzla, která na ni lord Harke použil.

Animace: Určitě to byla pro mého milovaného smutná a bouřlivá doba. Myslím, že já na jeho místě bych to asi nepřežila. Ale i když byl proti němu celý Aranorn (a já s nimi), Elwin zůstal pevný. Tak proč mě neopustil, jak si zasloužím? To se nikdy nedovím.

Den 1,

Má malá skupina pronásledovala Mirilasse míle a míle nekonečným lesem. Ani můj nejlepší stopař nestačil držet krok s kořistí. Ztratili jsme ho, ale já jsem tušil, kam má namířeno. Proto jsem vyrazil k hranicím území lorda Harka. Ve své mysli jsem měl dva cíle.

Prvním cílem bylo chycení Mirilasse. Elfský dvůr v Aranornu mě prohlásil za zločince kvůli falešnému svědectví a výpovědi lorda Harka. Chci-li se někdy vrátit domů, musím před Dvůr předvést muže, který by svědčil proti Harkovi. Nejlépe Mirilasse. Samozřejmě nebyl důvod doufat, že se Mirilass přizná. Byla to jen malá šance, ale ačkoli jsem Shaeru miloval z celého srdce, část mého já stále patřila Aranornu. Postrádal bych domov, kdybych musel navždy odejít.

Za druhé, musel jsem zachránit Shaeru ze spárů lorda Harka. Nedávno jsem obdržel anonymní dopis od mého stoupence z Elfského dvora, ve kterém stálo, že Shaera a Harke oslavili svatbu na Harkově panství, největším městě v této oblasti.

Shaera, Harke a Mirilass byli všichni v jedné oblasti. Abych se mohl definitivně očistit, potřebuji je všechny. Kdybych nebyl opatrný, mohla by má snaha skončit tím, že bych jednoho z nich ztratil. Anebo bych mohl přijít o svůj život.

Den 3,

Když jsem vstoupil do tohoto kraje, předpokládal jsem, že Mirilass poběží přímo na Harkovo panství a připojí se k muži, pro kterého pracoval. Kupodivu všechny mé informace ukazovaly cosi jiného. Mirilass nebyl viděn v žádném městě. To znamená, že se někde ukrývá.

Jeden z mých špehů zjistil, že Mirilass má bratra, který žije v městečku, které nazývají Rozštípnutý dub. Naneštěstí Harke městečko dobře opevnil. Zdá se proto, že ženu své vojsko do delšího obléhání, je to však jediná šance, jak dostat Mirilasse.

Den 5,

Zvědova slova byla tak neuvěřitelná, že jsem ho požádal, aby vše zopakoval.

"Očekává vás šest členů Rady starších, aby s vámi promluvili."

Od Zúčtování a smrti krále elfů vedla lid během těžkých chvil Rada starších. A i když kdysi vládl král, neudělal nikdy důležité rozhodnutí bez pomoci Rady starších. Byli nejmoudřejšími a nejstaršími z nás všech. A nyní chtěli mluvit se mnou.

"Dobrá, přiveď je!" přikázal jsem.

Byl jsem zvědavý, zda se Rada pokusí použít svoji velkou magickou sílu. Snad by mě tak zastavili, avšak nikdy předtím se k takovému činu nesnížili. Pro všechny případy jsem si připjal zbraň k boku.

Okamžitě jsem poznal Menathatovu nahrbenou postavu. Byl mým rádcem a přítelem, opravdu jsem jej během posledních měsíců postrádal. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem ho obejmout.

"Rád tě opět vidím," řekl jsem.

Menathat se usmál a přikývl. Všiml jsem si, že se zbylých pět Starších druidů tváří, jako když naše objetí nevidí. Věděl jsem dobře, že se zbytku Rady starších nikdy příliš nezamlouvaly učitelovy výstřednosti, ale nemohli zapřít fakt, že Menathat je ze všech nejmoudřejší.

"Tohle je vážná situace," řekl jeden ze Starších.

"Ano," řekl Menathat, "já vím. A z tohoto důvodu jsem také trval na tom, abychom si pospíšili a tak zajistili se, že nikdo nezvrátí tuto záležitost v pohromu."

Potom mi Menathat řekl, "Dostal ses do pěkné kaše, můj chlapče."

"Věřte, že to nebylo úmyslně!"

"Tak přejdeme k jádru věci, ne? Proč jsi zaútočil na Aranornská města?" zeptal se Menathat. Zdálo se, že právě on je mluvčím Rady. Dobře. Takhle to bude jednodušší.

"Do určité míry to byla sebeobrana. Alespoň zpočátku. Potom se mi Mirilass připletl do cesty."

"Sebeobrana!" řekl nasupeně jeden ze starších.

"Vyslechli jsme zprávu, ve které jsi obžaloval lorda Harka, " řekl pevně Menathat a utišoval ostatní Starší. "Obvinění jsou velmi vážná."

"Já vím."

"Můžeš je dokázat?"

"Ne zcela," odpověděl jsem a sklonil hlavu. Ještě jsem na tuto konverzaci nebyl připraven.

"Ne zcela?"

Ten tón jsem znal dobře. Menathat byl mou osobou zklamán.

"Všechno dokáži později," řekl jsem a přitom jsem došel pro Zrcadlo pravé lásky. Podal jsem artefakt Menathatovi.

"Chci dosáhnout toho, aby se Shaera do Zrcadla podívala. Je-li prokletá kouzlo zmizí a ona dosvědčí svou lásku ke mně. Pro svědectví v pokusu o vraždu musím nejprve najít Harkova muže, Mirilasse."

Menathat podal Zrcadlo pravé lásky ostatním společníkům. Dobře ho prostudovali, než artefakt vrátili.

"Možná můžeme navrhnout jiné řešení," řekl Menathat.

"Co?"

"Pokud bude lord Harke souhlasit s tím, že se Shaera podívá do zrcadla, vzdáš se a odvoláš své armády z Aranornu?"

Pokud jsem se mýlil a Shaera nebyla pod vlivem kouzel, pak bych musel čelit spravedlnosti za činy, jež jsem vykonal. Avšak to by nevadilo, neboť by se ukázalo, že mě Shaera nikdy nemilovala.

"Ano," řekl jsem, "ale vzdám se pouze tehdy, bude-li lord Harke souhlasit a vše proběhne pod kontrolou Rady starších."

Ostatní Starší souhlasně přikývli a jeden po druhém opustili stan. Menathat se chvilku zdržel.

"To zrcadlo má skvělou konstrukci, můj chlapče," řekl. "Proč jsi nevynakládal stejné úsilí při studiích, když jsem byl tvým učitelem?"

"Tenkrát jsem byl mladý hlupák. Nezajímalo mě nic."

"Ano, vím. Dej však pozor, aby tě tato nově nalezená inspirace nezabila. Jednáš příliš unáhleně a stálo tě to podporu a neutralitu Aranornu. Elfský dvůr podpořil lorda Harka, poslal mu suroviny a vojáky. Proti přání Rady starších."

"Je mi líto, ale musím udělat vše, co bude v mých silách, abych dostal Shaeru zpět!"

Den 12,

Dnes jsem mluvil s jedním z bílých tygrů a dověděl jsem se, že tygři i přes smlouvu odmítli bojovat proti mně na straně Aranornu. Většina tygrů je v této válce zcela zdrženlivá ale někteří dali najevo, že se postaví za mne, budu-li potřebovat.

Zdá se, že můj boj s Harkem zasáhl celý elfský národ. Aranorn se pokoušel spojit svůj lid a území, a já jsem je opět rozdělil. Co jsem však mohl dělat? Měl jsem jednoduše odejít pryč a nechat Shaeru Harkovi? Měl jsem žít až do smrti osaměle v malé rokli?

Měl jsem tedy na výběr? Neměl!

Avšak kdyby měl Aranorn kvůli mně upadnout v takový chaos, myslím, že bych již nemohl žít ani sám se sebou. Je to můj lid! A Zúčtování pro nás bylo již dost těžké. Co je láska dvou lidí ve srovnání se životy tisíců jiných?

Scénář: Navždy spolu

Podmínky vítězství: Poraz Lorda Harka.

Popis mapy: Občanská válka řádí v celém Aranornu a lord Harke dosahuje jednoho vítězství za druhým. Elfský dvůr má jedinou možnost, jak porazit nepřítele, a proto jmenuje Elwina novým králem elfů svěřuje mu velení zbytků armád. Předtím, než se bude moci Elwin vrátit do náruče ženy, kterou miluje, musí se Shaeřiným otcem po boku nalézt způsob, jak porazit nejbrilantnějšího vojenského vůdce, jakého kdy elfové viděli.

Animace: Lituji, že jsem byla tak potichu, když jsme pluli po jezeře Plískanic, ale zuřila jsem, že mě můj milovaný chce ukrýt, když odchází, aby se postavil Lordu Harkovi. Proč ode mě musí zase odejít po tom všem, čím jsme spolu prošli? Ale Elwin byl teď král elfů a Aranorn ho potřeboval víc než kdy dřív.

Den 1,

Stál jsem na přídi a hleděl přes ocelově zbarvenou vodu Jezera plískanic. Tenký plášť mě stěží uchránil před mrazivým mokrým větrem, který propůjčil těmto vodám jméno. Avšak já jsem chlad nevnímal. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem se od chvíle, kdy jsem potkal Shaeru, změnil. Viděl jsem více bitev, než jsem byl ochoten připustit a poznal více bolesti, než jsem mohl unést. Byl jsem vším - od bezvýznamného dvořana, přes zločince až k vůdci.

A stále jsem nebyl u konce.

Na mé hlavě leží pozlacená dubová koruna, ozdobená smaragdy. Byl jsem korunován před týdnem. Rada starších učinila prohlášení, které mě ohromilo do morku kostí. Požádala mě, abych se stal novým králem elfů!

Menathat řekl, "Původně jsme chtěli dát korunu lordu Harkovi, avšak jeho náhlá svatba se Shaerou se zdála být podezřelá. Mezitím jsi Elwine prokázal svůj smysl pro lásku, přírodu a čestnost. Také jsi dokázal, že jsi dosti nápaditý, a že vždy jednáš ve jménu spravedlnosti. To jsou vlastnosti, které Aranorn potřebuje. To jsou vlastnosti krále."

S ohledem na Menathata a Aranorn jsem korunu přijal, i když jsem cítil, že jsou pro tuto funkci povolanější. Potom mi staří druidové nasadili korunu a předali legendární Luk elfího krále. Ceremoniál byl krátký a oslava též, neboť byl Aranorn již více než tři měsíce ve válce s lordem Harkem. Nyní lid od nového krále očekával ukončení bojů.

Po tom, co jsem dobyl Harkovo panství a přivedl Shaeru zpět do Aranornu, Elfský dvůr prohlásil Harka za zločince. Nikdo si však nevšiml, jak jsou lesní stráže bývalému veliteli oddány. Většina z nich opustila své posty, protože nevěřila obvinění proti muži, který je po tolik let vedl. Náhle měl Harke větší armádu než celý Aranorn.

Během tří krátkých měsíců Harke dobyl většinu Aranornu a porazil naše vojska v každé bitvě, ve které jsme se mu postavili. Dvůr je zoufalý. Každý ví, že jedinou šancí je tažení nového krále. Všichni očekávají, že uplatním své zkušenosti a skoncuji s touto občanskou válkou.

Ano, již jsem jiným mužem. Dříve bych se této odpovědnosti vyhnul. Utekl bych do lesa, kde by mě nikdo nenašel. Ale to už nemohu udělat. Byl jsem poslední nadějí proti největší hrozbě elfstva od dob Zúčtování.

Ale nejprve jsem se musel ujistit, že je Shaera v bezpečí.

Den 1,

Je těžké uvěřit, že to bylo teprve včera, kdy jsem držel Shaeru za ruku a procházel se s ní po úzkém molu. Tento bezejmenný ostrov uprostřed Jezera plískanic měl sotva sto obyvatel, většinou to byli samotářští rybáři. Protože byl Harke tak blízko Aranornu, Elfský dvůr rozhodl, že bude moudré ukrýt Radu starších právě zde. Vzal jsem na ostrov také Shaeru.

Menathat a Rada starších se zastavili na palubě a rozhlíželi se kolem. Jejich výrazy byly pochmurné, jakoby již byli skutečně poraženi. Nechal jsem Shaeru na břehu a vrátil se zpět na loď, abych pomohl Menathatovi na molo. Oba jsme hleděli na ženu, kterou jsem miloval.

"Budeš na ni dávat pozor, že ano?" zeptal jsem se.

"Samozřejmě, můj chlapče! Požádám ji, aby zůstala u mě. Když odmítne, budu předstírat, že jsem tak slabý, že si již nedokáži ani uvařit čaj - to by ji mohlo přesvědčit!" řekl Menathat.

Usmál jsem se a objal toho starého muže, který mi celý život nahrazoval dědečka, jehož jsem nikdy nepoznal.

"Děkuji," řekl jsem. "Teď jí musím dát sbohem."

Shaera a já jsme se procházeli podél kamenité pláže a potom jsme se posadili na skálu a pozorovali, jak voda jemně šplouchá o břeh. Vítr ostře foukal směrem od jezera, ale to nám nevadilo.

"Vrátím se, Shaero," řekl jsem. Během celé naší cesty na ostrov téměř nepromluvila a nyní se zdálo, že začne plakat.

"Jak to víš, Elwine?"

"Jak to myslíš?"

"Harke téměř porazil Aranorn během pěti bitev. Přelstil naše nejlepší generály, včetně mého otce! A nyní mu budeš čelit ty. Už jsme toho vytrpěli tolik, začínám si myslet, že nikdy nebudeme spolu!"

A potom si opřela hlavu o mé rameno a začala plakat. Pevně jsem ji objal, a i mně začaly téci slzy po tvářích.

Shaera se také změnila. Harke na ni použil kouzla a ukradl její nevinnost. Často jsem opakoval, že tu není co odpouštět, avšak Shaera nemohla setřást pocit viny za to, že si Harka vzala a sdílela s ním lože. Chtěl jsem jen, aby byla šťastná, ale to ona odmítala. Možná až tohle vše skončí a Harkovy hrozby budou pryč, potom snad Shaera odpustí sama sobě.

Doufal jsem.

Vytáhl jsem Zrcadlo pravé lásky z pod pláště. Na jeho povrchu byl stále vypálen můj obraz. Vložil jsem jí Zrcadlo do rukou tak, abychom na ně viděli oba.

"Naše láska je věčná," řekl jsem, "tak jako odraz v tomto zrcadle. Nezáleží na tom, co se stane, vždy tě budu milovat."

"Co když tě Harke zabije? Žila jsem s ním. Já vím, jakou nenávist k tobě cítí, Elwine!"

Potom jsem si vzpomněl na signál, který jsme dohodli s Radou starších pro případ, že by Harke zvítězil a porazil poslední zbytek Aranornských sil.

"Shaero, poslouchej! Dívej se na jezero a hledej loď. Když zvítězím, anebo když prohraji ale vyváznu živý, připluji pro tebe lodí s modrými plachtami. Ale když Aranorn prohraje a já zemřu, připluje loď s plachtami červenými. Slibuji, že ty plachty budou modré!"

Po dlouhém mlčení Shaera tiše řekla, "Pokud Harke vyhraje, přijede pro mě. Znovu bych s ním nemohla žít!"

Tušil jsem, jaké tajemství se skrývá za jejími slovy, ale nyní jsem na to nechtěl myslet. Nechtěl jsem přemýšlet o žádné bolesti, která by mohla Shaeru postihnout, proto jsem ji k sobě přitáhl a dlouze políbil.

"Miluji tě," řekla.

Den 27,

Musel jsem uvyknout titulu krále, ale jinak se můj život příliš nezměnil. Na rozdíl od lidských národů elfové nestaví své krále na vysoké podstavce, takže se z nich nestávají bohové. Ve skutečnosti je král elfů ochráncem lidí - jejich sluhou. Ačkoli elfové též uznávají potřebu jednoho vůdčího mozku, který dá národu směr, také věří, že každý v tomto národě má možnost říci svůj názor. Proto byl založen Elfský dvůr.

A tak vlastně nesedí koruna pevně na mé hlavě - když mi prominete tu slovní hříčku - dokud s tím nebude souhlasit i třeba Shaeřin sokol Větřík. Dnes ráno, když jsem vydával příkazy velitelům jednotek, Větřík na mé rameno udělal to, co ptáci obvykle dělají. Domnívám se, že si tuto chvíli vybral schválně, aby mne co nejvíce ponížil.

Den 40,

Dnes jsme se utábořili v opuštěné, vypálené vesnici. Všichni obyvatelé byli po smrti nebo prchli do lesů. Stál jsem na takových spáleništích již tolikrát. Přemýšlel jsem, zda se Aranorn z války někdy vzpamatuje, i kdybych nakonec zvítězil.

Během několika uplynulých týdnů jsem studoval zprávy těch, kteří přežili bitvy a doufal jsem, že najdu nějakou Harkovu slabinu. Nenašel jsem. Naopak, Harke dovedl v každé bitvě využít nějaké slabiny našich armád a vždy otočil vítězství na svou stranu. Harke získal pověst největšího vojenského vůdce. Je veliká škoda, že svého talentu použil proti Aranornu. Byl by velkým přínosem pro náš národ.

Mohl by se stát velikým králem.

I největší vojevůdce na naší straně, Gramin, byl poražen. V té bitvě Harke využil Graminových přísných vojenských návyků a dokázal tak předpovídat každý Graminův pohyb. Pokud jde o mě, nejsem žádný stratég a způsob, jakým organizuji svá vojska, je přinejlepším amatérský. Harke však proto nemůže mé činy předpovídat, snad se proto má nezkušenost může proměnit ve výhodu. Celou noc jsem přemýšlel.

Jakým způsobem se mě Harke chystá porazit?

Den 47,

Jsou to již dva měsíce, co jsem naposledy viděl Shaeru. Když jsem odcházel, řekl jsem jí, ať nepíše žádné dopisy. Harke nevěděl, kde se Shaera a Rada starších skrývají a já jsem nechtěl riskovat, že by mohl zachytit nějakou zprávu.

V noci jsem sedával sám ve svém stanu a přál si, abych měl u sebe alespoň Zrcadlo pravé lásky s jejím obrazem v něm vypáleným. Něco, co by mi ji připomínalo.

Závěrečná animace: Mnozí zpochybňovali moudrost Elwinova rozhodnutí nechat Harkea žít. Co kdyby snad utekl? Mohl by opět zavést Aranorn do občanské války. Stále je ještě příliš mnoho elfů, kteří mají toho muže tajně rádi, bez ohledu na to, co Harke provedl. Já jen doufám, že se pochybovači mýlí a že Elwin nikdy nebude muset litovat svého milosrdného činu.

Kampaň: Polomrtvý (Zpět na obsah)

Když byl zničen svět, Gauldoth ztratil úplně všechno, včetně své lidskosti. Poté, co se mu správně nepodaří mocné kouzlo, zůstává Gauldoth ve stavu trvalého rozporu. Polovina jeho těla je živá, zatímco druhá polovina je nemrtvá. Vzhledem k tomu, že nutnost přiměje Gauldotha ukrojit si kousek z tohoto nového světa pro sebe, zaplete se jeho osud se zlovolnou bytostí z jiné říše, jejíž cílem bylo z celého vesmíru vymýtit život.

Scénář: Pojídač dětí

Podmínky vítězství: Obsaď Vitross. Gauldoth spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 12. úroveň.

Popis mapy: Gauldoth žil v tomto novém světě jako zvíře v divočině, po léta osamocen. Když ho chytli sedláci a pokusili se ho upálit na hranici, stěží jim unikl do lesa. Strach a hněv v něm brzy zrodily novou touhu. Gauldoth postavil vlastní malou armádu a vydal se na cestu poznání a také msty.

Animace: Vydržíte léta nepromluvit s jinou lidskou bytostí? A co živit se měsíce jen tím, co dá les a spát v jámách plných bláta? Zdravý rozum je pavouk, který se drží chvějícího se vlákna sítě a neví o prstech, které po něm sáhnou, chytnou ho a vrazí ho do mých úst.

Den 1,

Křičeli na mě 'Ghúl' a 'Pojídač dětí' když mě přivazovali k hranici.

Ta poslední přezdívka byla téměř zábavná. Doposud jsem neochutnal lidské maso, ani krev. Ta má část, která ještě vyžaduje stravu, má chuť na to, co jedí obyčejní lidé - na šťavnatý kus hovězího nebo třeba lososa grilovaného na dřevě. Můj zbytek - nemrtvá polovina - nemá chuť na nic. Ta polovina je prázdná.

Ale pravda nezastavila touhu lidí z Vitross zabít mě.

Zatoulal jsem se blízko k sedlákově chalupě při hledání slepičích vajec. Ode dne Zúčtování jsem žil jako zvíře a skrýval se v divočině. Jedl jsem syrové brouky a krysy a mou jedinou lahůdkou, když jsem ji našel, bylo vysávat žloutek z drozdích vajec. Byl jsem stvůrou kradoucí se nocí. Nejmenší šramot mě přinutil běžet se skrýt do nory, kde jsem právě přespával.

Oné noci jsem byl tak sužován hlady, že jsem neslyšel nikoho se ke mně blížit, dokud nebylo příliš pozdě. Byl jsem v kurníku a dělal svými dlouhými nehty díry do vajec, když jsem něco zaslechl. Popadl jsem pár slepic a zakroutil jim krkem, aby mě neprozradily. Když jsem ale vylezl ven, byl jsem už obklíčený.

Bylo jich snad tucet, všichni vyzbrojeni selským nářadím. Zkusil jsem utéct. Vidle mi projely pravým ramenem. Rychle mě přitlačili k zemi, ztloukli a zkopali. Nejhorší přišlo na konec, když mi někdo sebral ty slepice.

"Ghúl!" křičeli na mě.

S rukama a nohama svázanýma mě několik mil táhli za vozem do Vitrossu, kde měli malou posádku na podporu rozšiřování východních hranic říše.

Jak se dalo čekat, okamžitě mě přivázali ke kůlu a kolem mých nohou navršili otýpky suchého dříví. Tehdy jsem se začal třást strachy.

Oheň! Měl jsem důvod se jej bát. Oheň byl důvodem mého polomrtvého stavu. Ještě jsem měl v živé paměti palčivou bolest, jakoby mi tisíce háčků stahovalo kůži z těla.

Strach mi dal sílu. Když před dav vykročil důstojník v nablýskané zbroji, s pochodní v ruce, začal jsem zápasit se svými pouty.

"Ve jménu královny Emilie Nighthaven a říše Great Arcan, vydávám tě na věčnou smrt, stvůro!" řekl nafoukaný důstojník.

"Jsem nevinný!" vykřikl jsem. "Zabil jsem jen pár slepic!"

"To on mi snědl syna!" někdo vykřikl. Takže něčí spratek se zatoulal a já za to mám pykat. Tomu se říká mít štěstí.

"Upalte ho!" řvali ostatní.

Důstojník přistoupil a sklonil pochodeň k hranici.

"Takoví jako ty nejsou nikdy nevinní," řekl důstojník.

Když mi pod nos zavanul první závan kouře, ucítil jsem, jak se kůže na mé pravé mrtvé ruce uvolnila natolik, že jsem vyklouzl z pout. Léta uplynula od doby, kdy jsem naposled použil kouzlo, ale závisel na tom můj život. Zvedl jsem ruce nad hlavu a zamumlal zaklínadlo, jako bych kouzla používal každý den. Asi to nikdy doopravdy nezapomenete.

Přeskočil jsem hořící klacky a prchal jsem, vědouc, že mé kouzlo strašně zmrazí svaly všech přítomných, a zpomalí jejich pohyby tak, že uniknu. Utíkal jsem, tak jako utíkám pořád ode dne Zúčtování, kdy zemřel můj Pán.

Den 1,

Můj zážitek ve Vitross mi připomněl, že civilizace pro mě znamená jen smrt, tak jsem se držel raději dál. Uprchl jsem hluboko do divokých lesů, s jediným cílem v mé mysli - dostat se co možná nejdále od toho ohně. Ani nevím, jak dlouho či jak daleko jsem běžel. Léta mě naučila, že nejlepší je nemyslet. Byl jsem zvíře. Dokud jsem si připomínal, že jsem jenom zvíře, bylo přežití snazší.

Většinou jsem se držel v lesích. Jednou v noci jsem došel na pole plné náhrobních kamenů. Hřbitov!

Nebe bylo čisté, bílý srpek měsíce. Přešel jsem kolem tuctu náhrobků a četl jsem nahlas data a jména. Většinou to byli příbuzní a všichni zemřeli v rozmezí několika let - matky, otcové, děti. Tak nás přivítal nový svět - bolestí a smrtí.

Sedl jsem si do trávy a přitiskl živou stranu své tváře na chladný povrch jednoho z náhrobků. Moje první vzpomínka z dětství je na hrobku - na pižmový pach země, na tichou temnotu, na upíra držícího mě při životě, aby se mohl krmit mou mladou krví.

"Došel jsem na konec kruhu," řekl jsem nahlas.

Proč? Ze všech míst, na která jsem mohl zavítat, proč jsem přišel sem? Byl to osud? Ne. Na osud nevěřím. Sami tvoříme svou budoucnost. Ale snad má Vesmír něco za lubem.

Vstal jsem a cítil jsem v sobě kypět sílu. Zrodila se z mého hněvu - hněvu, který jsem cítil k lidem z Vitrossu, a ke každému, kdo se mě pokusil zabít jen pro můj polomrtvý stav. I k upírovi, který mě tak dlouho držel zavřeného v hrobce jako slepici v kurníku. Padl jsem na kolena a zaryl jsem prsty do vlhké země.

Cítil jsem těla hnijící pod zemí. Tělo se mi třáslo, když kouzelná síla proudila mýma rukama a skrz mé prsty do studené hlíny. V ten okamžik jsem si uvědomil, že jsem přežil všechna ta léta, všechny ty hrůzy pro tento okamžik. Vesmír mě potřeboval.

Té noci jsem se pod srpkem měsíce znovu narodil.

Jsem Gauldoth Polomrtvý.

Den 3,

Má vůle žít byla silná. Jak jinak bych přežil dětství v upírově hrobce, a celá ta léta osamění? Zúčtování zničilo národy, armády i starobylé společnosti, jako třeba Nekromantický Řád, ale já jsem přežil.

Můj Pán, Kalibarr, mi jednou řekl, že ve mně viděl sílu, která nesmí přijít na zmar, ale Loscan, upír, který mě držel, mě nechtěl propustit, i když mu Kalibarr za mě nabídl deset malých dětí. Protože Loscan byl členem Nekromantického Řádu, měl Kalibarr svázané ruce. Nemohl přinutit Loscana, aby mě vydal, tak zařídil, aby se o Loscanově hrobce dozvěděl svatý křižák. To byl Loscanův konec.

Vděčil jsem Kalibarrovi za svůj život, ale nakonec jsem mu to nemohl oplatit. Během prvních hodin Zúčtování jsem se vrátil do tajné knihovny Nekromantického Řádu, ale nalezl jsem ji v plamenech. Kalibarr v ní žil. Zkoušel jsem ho najít, ale požár byl příliš rozsáhlý.

Nahý a smrtelně popálený jsem otevřel svitek, který značně přesahoval mé síly. Umíral jsem. Cítil jsem, jak mým sežehnutým plicím dochází dech. Tak jsem přečetl slova na starodávném pergamenu. Byla to moje poslední naděje.

Přežil jsem. Alespoň část mě zůstala naživu. Zbytek byl nemrtvý. Stál jsem nohama ve dvou světech - živém i mrtvém - ale necítil jsem se součástí ani jednoho.

Den 5,

Má armáda se zvětšila natolik, že přilákala pozornost druida, který tvrdil, že je ochráncem tohoto lesa. Ten muž, Halas, mi dnes po víle poslal varování. Víla ulétla dříve, než jsem ji stihl podrobně vyslechnout.

Halasův dopis několikrát poukázal na to, že má vojska a já jsme urážkou přírody, a že musíme být zničeni. Prohlásil, že pokud se rozhodneme zůstat, všechny nás dopadne a zabije. Normálně bych toho muže nechal na pokoji, ale stál mezi mnou a Vitrossem.

Den 9,

Někdy se ptám sám sebe, co by dělal Pán Kalibarr na mém místě, ale všechny činy mého Pána byly součástí jeho plánu získat vládu nad Nekromantickým Řádem. Vím z vlastní zkušenosti, že byl také velmi mstivý. Každému Pánovi nepohodlnému jsem musel přilít jedu do vína nebo vrazit dýku mezi žebra.

A tak jsem obrátil své oči k Vitrossu. Dobře vím, že si to nemůžu vyřídit s každým, kdo mě za ta léta ohrožoval. Takový cíl by určitě skončil jen mou vlastní záhubou. Nechtěl jsem válku, jen pomstu. Ano, bylo by sladké proměnit toho důstojníka a všechny sedláky v zombie.

Scénář: Pekelná sféra

Podmínky vítězství: Zachraň Kalibarra. Gauldoth spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 18. úroveň.

Popis mapy: Během znepokojující vize se Gauldoth dověděl, že jeho Mistr, Kalibarr, nezahynul během Zúčtování. Nyní musí bojovat proti křižákům a démonům, aby našel cestu do jiného světa a zachránil mistra, kterému dluží za svůj život.

Animace: V rámci vesmíru jsme jen jediný závan. Říct, že jsme bezvýznamní, by pro nás bylo příliš uznalé. Ale když si vás vesmír vybere, abyste se stali součástí jeho záměru, je lepší vyčkat a přijmout, co se vám dává, protože vaše jízda určitě skončí dřív, než si to uvědomíte!

Den 1,

Sny se mi nezdají příliš často, ale jsem si jist, že tohle nebyla běžná noční můra. Strašná vize byla příliš realistická, než aby byla pouhým snem. Oheň! Šílené, vražedné horko! Po nějakém čase jsem pochopil, že to nebyla moje bolest a ne moje vzpomínky, ve kterých jsem málem přišel o život. Byla to bolest mého Mistra.

Ale jak je to možné? Kalibarr zahynul během Zúčtování. Přece nemohl přežít? Ale jestli nějakým zázrakem někde daleko přežil, nevysvětlovalo by to potom můj přetrvávající pocit, že mám ještě nějaký nedodělaný úkol…

Odpověď na otázky, které mne trápily, přišla ve chvíli, kdy mne přepadla další vize, stejně bolestná jak ta předchozí. Uviděl jsem tvář svého Mistra, která byla obklopena zamračenými a nelidskými postavami démonů.

"Mistře?" zašeptal jsem chvějícím se hlasem. Pořád vidím prosebný výraz v jeho očích.

Nedostal jsem odpověď, ale vím, co musím udělat. Musím ho najít. Nemám jinou možnost.

Den 5,

Během posledních měsíců jsem dával pozor, aby žádná z mých hranic nezkřížila území obsazené národy jako Great Arcan nebo Palaedra. Nemělo smysl dělat si teď nepřátele. Velká část tohoto nového světa je pořád neobsazena. Například teď vzal přízračný velitel mých sil, bývalý Sir Mardor, většinu mých sil, aby vytyčil hranice budoucího nového Království Nekross, zatímco já budu hledat Kalibarra.

"Přijď," řekl jsem.

Ač byl Mardor na míle daleko, zjevil se mi v okamžiku, kdy jsem jej přivolal - takové je magické spojení mezi námi. Pořád ještě halil svou přízračnou postavu do dlouhého černého pláště s kápí - snad pro špetku hanby za jeho současný stav. To ho časem přejde, až zapomene, že kdysi býval člověkem.

"Doufám, že jsi tam zanechal někoho schopného velení," řekl jsem. "Budeš nějaký čas pryč."

"Ano. Upíra, kapitána Enrica," řekl Mardor.

"Toho, který tě zradil. Zajímavé."

Slyšel jsem, že Enric trpí pod Mardorovým velením hlady. Zřejmě zbyla ještě spousta zášti.

"Setkáváte se s nějakým odporem?"

"Ne. Dokonce i živí se nabízejí, že se k nám připojí. Přísahají věrnost Nekrossu, ale zajímalo by mě, co budou dělat, až jim řekneš, že se musí vzdát svých životů, aby se stali součástí Nekrosské armády nemrtvých!"

"Prozatím nebudou muset. Zemřelí přirozenou cestou nebo následkem úrazů budou k posílení armády stačit. Udělám jim vskutku laskavost - už nebudou potřebovat hřbitovy!" řekl jsem.

"Ani to otravné truchlení," řekl jízlivě Mardor.

Ač byl navždy pod mým vlivem (svázaný se mnou ještě silněji, než já s mým Mistrem), udržel si Mardor v sobě ještě částečný vzdor. Příliš starostí mi to nedělalo. Vědomí, že musí vykonávat mé rozkazy proti své vůli, mi dělalo z jeho řízení ještě větší radost.

"Teď pojedeš se mnou, Mardore. V místech, do kterých se chystám, možná budu potřebovat vojenského velitele," řekl jsem.

Mnoho lidi si myslelo, že Kreegané vyhynuli během Zúčtování. Bohužel, pravda je jiná - jejich počet byl silně zredukován a jsou neorganizováni a slabí, ale některým se povedlo utéci do jiné sféry. To je to místo, kde musím hledat svého Mistra!

"Čekám na vaše rozkazy, pane!", řekl Mardor.

"Ani nemáš jinou možnost," řekl jsem.

Den 8,

Není prostě možné otevřít bránu do určitého místa bez ohromné magické moci, a i tak nikdo neví, jak tuto sílu řídit. Tyto znalosti byly dávno ztraceny. Ale já si myslím, že je možné otevřít dočasnou bránu uvolněním obrovského množství magické moci v bodě, kde se sbíhají magické linie, které probíhají vším ve Vesmíru.

Studiem Magie přírody jsem se naučil tyto magické linie vidět. Najít spoj by nemělo být těžké. Otevřít bránu bude ale mnohem těžší. Myslím však, že jsem dostal podnět správným směrem.

Podnět přišel v podobě rytíře z Palaedry, který přišel do tohoto kraje na křížové tažení proti nemrtvým. Hledá starodávný meč proti démonům zvaný Andělská čepel. Tato zbraň je bezpochyby spojena s říší, která dává démonům jejich moc, jinak by proti nim nebyla tak účinná.

Doufám, že najdu Andělskou čepel dříve než on. Když ji roztříštím v magickém spoji, věřím, že dojde k vytvoření brány do říše, kde pobývá můj Mistr. Je to sice přitažené za vlasy, já vím, ale mám nějakou jinou možnost?

Den 13,

Přízraky nepotřebují spánek, takže když zastavím armádu k odpočinku, Mardor zmizí, aby dohlédl na ostatní věci, jako je třeba mé tažení zajišťující ochranu hranic Nekrossu. Když se vzbudím, obvykle na mě čeká se zprávami o našem postupu. Ne však minulou noc.

"Přijď ke mně, Mardore," řekl jsem hlasitě.

Během pár chvil se objevila jeho postava v plášti.

"Kde jsi byl?"

"Putoval jsem po západních hranicích Great Arcan. Ověřoval jsem si jisté zajímavé zvěsti, řekl Mardor. Zdálo se, že je něčím rozrušen.

"Co?"

"Great Arcan měl problémy s nájezdy podél svých západních hranic. Může za to docela velký kmen barbarů. Zdá se, že královna Emilia udělala osudovou chybu a vyslala podstatnou část svých vojsk vypořádat se s těmi barbary. Nechala tak své východní hranice téměř nestřežené. Během měsíce bychom mohli dobýt Great Arcan!."

Dobýt Great Arcan? Ze všech států, které se utvořily od Zúčtování, je největší a snad nejsilnější. Na rozdíl od pusté krajiny Nekrossu oplývá Great Arcan i přírodním bohatstvím. Kdybych jej mohl připojit k Nekrossu, stal bych se nejmocnější silou planety.

Tak proč mě vyhlídka pochodu na Great Arcan děsí?

"Načrtni mi své plány a já se na ně podívám," řekl jsem Mardorovi.

Den 16,

Seděl jsem na pařezu s Mardorovými mapami na klíně a hodiny jsem je zkoumal.

Jeho plány vypadaly dobře. Se skromnými silami bychom se mohli probít přes hranice Great Arcan, navíc bychom cestou posílili naši armádu pleněním hřbitovů a vesnic. Kdybychom pochodovali ve dne v noci (což má armáda nermtvých docela dobře dokáže), seděl bych na trůnu Great Arcan během toho měsíce. Tou dobou by bylo pro armády podél západních hranic příliš pozdě obrátit se zpět, a i kdyby to učinily, měli bychom proti nim dvojnásobnou armádu - pětinásobnou, kdybychom je opravdu chtěli ovládnout.

"Mám podniknout přípravy?" zeptal se mě Mardor přes rameno.

"Ne."

"Co?"

Složil jsem mapy a schoval je za košili pro jinou příležitost.

"Na Great Arcan nezaútočíme," řekl jsem. "Znám svou historii, Mardore, pokaždé, když se nekromant stane hrozbou, zmobilizuje se proti němu celý svět. Nikdo, ani skřeti nebo trolové, nechce, aby jim vládnul někdo, kdo se spojil s mrtvými!"

"Ale můžeme je všechny porobit!"

"Ne. Pro nekromanta není hlasitějšího umíráčku než přílišná ctižádost."

"Můžeme ovládnout svět! Proč máme zůstat slabí?" vykřikl Mardor.

"Nechci být slabý, Mardore, jen neškodný v očích mých nepřátel. Ani nechci ovládnout svět. Co bych z toho měl? Nejspíš smrt! Ne, dokážu všechno, co chci, se svým kouskem světa, a to mi stačí. A teď běž, než mě tvá drzost rozzuří!"

Mardor zmizel, jak jsem rozkázal, ale to určitě ještě nebyl konec všeho.

Vytáhl jsem Mardorovy mapy zpod košile a usmál jsem se, protože jsem přišel na to, co s nimi udělám.

Den 17,

Omotal jsem svůj dopis, popisující Mardorovu strategii dobytí Great Arcan, kolem jeho map a zapečetil černým voskem. Byla to moje první korespondence jako Krále Nekrossu, takže mě až teď napadlo, že budu potřebovat pečetní prsten. Nu což, otisk mého palce zatím postačí.

Den 22,

Domnívám se, že ve Vesmíru působí dvě ohromné síly - stvoření a zániku - a já jsem se věnoval poznání jedné z nich v naději, že jednoho dne poznám tajemství Vesmíru. Zkáza si nevybírá. Všichni sloužíme jejím cílům. Bývaly doby, kdy jsem si myslel, že jen nekromanti jako já představují sílu zkázy a smrti. Omyl.

Všechno se musí rozpadnout. Všechno musí zaniknout. To je jediná pravda ve Vesmíru.

A tak i stát vedený nekromantem (ztělesněním smrti) musí být zničen. Když jiní, jako mocný nekromant Sandro, chtěli ovládnout svět, síla zkázy jim zpočátku pomáhala. Potom, jak to lze nejlépe popsat, změnila názor. Zkáza a smrt se obrátily proti sobě. Proto žádný člověk nikdy nevládl světu dlouho.

Všechno musí zaniknout.

Dokud si náš vrtkavý Vesmír nevšimne, co děláš, jsi v bezpečí.

Den 30,

Probudil jsem se a zjistil, že se Mardor vznáší nad mou postelí a čeká. Bezpochyby přemýšlel o tom, jak mě zabít. Zajímalo by mě, jestli ví, že to nikdy nemůže povést.

Jako součást kouzla, které poutalo Mardorova ducha do mých služeb, jsem rozdrtil jeho lebku na prach a smíchal jej s barvou. Touto barvou jsem vytetoval Mardorovo jméno na živou kůži své levé paže. Byl můj navždy.

"Jak to vypadá na hranicích?" zeptal jsem se vesele. Mardor hrozně nerad viděl, když jsem byl šťastný.

"Kapitán Enric doplňuje naši poslední jižní posádku. Potom jsem mu přikázal pochodovat se svými silami na sever."

"Proč jsi to udělal?"

"Protože jsme propásli příležitost dobýt Great Arcan. Z nějakého důvodu stáhla Královna Emilia třetinu svých sil ze západu k ochraně svých jihovýchodních hranic. Chci mít Enrica na severu pro případ, že se vydá na pochod proti Nekrossu."

"To neudělá," řekl jsem sebevědomě.

"Jak si můžeš být tak jistý?"

"Protože jen reaguje na můj dopis. Jako sousedské gesto jsem jí poslal tvé plány útoku jako upozornění na slabiny, které jsme objevili v její obraně."

"Cože?" zařval Mardor.

Zamračil jsem se na přízrak a řekl jsem, "Pozor na jazyk!"

Na chvíli se Mardor pokusil překonat kouzlo, které ho ke mně poutalo, ale potom sklopil hlavu a řekl, "Omlouvám se, Pane!"

"To je lepší!" řekl jsem. "Nechápeš, Mardore, že jsou různé způsoby vedení války. Nebo NEvedení. Války jsou nákladné. Proto jsem ty mapy poslal Královně Emilii."

"Pořád tomu nerozumím, Pane."

"Nekromanté jako já mají právem zaslouženou pověst trpět určitou míru šílené ctižádosti. Královna Emilia očekává, že Nekross bude chtít zničit všechny kolem sebe a snad i svět. Tím, že jsem Emilii poslal ty mapy, jsem zasel stín pochybností do jejího názoru na mě. Od teď bude uvažovat o tom, zda jsem člověk, s kterým se dá jednat. Bude se ptát sama sebe, proč jsem nezaútočil na její království, když ví, že jsem mohl dobýt celý Great Arcan. A stejně jako ty nedokážeš pochopit mou neochotu ovládnout svět, ona nepochopí, proč jsem nevyužil této příležitosti."

"Tedy co?" zeptal se Mardor.

"Tedy přežiji. Dlouho poté, co padne Great Arcan a Paleadra, i poté, co upadnou v zapomnění království, která přijdou po nich, bude Nekross pořád tam, kde vždycky byl. A já budu stále sedět na svém trůnu! To, Mardore, je mé vítězství!"

Scénář: Body síly

Podmínky vítězství: Ovládni 5 bodů síly. Gauldoth spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 24. úroveň.

Popis mapy: Při pokusu obnovit moc svého mistra se Gauldoth rozhodne učinit nemožné - spustit všech pět Bodů síly. Ale není vhodná doba býti vzdálen od domova, když se Království nachází uprostřed vzpoury démonů.

Animace: Proč nikdo nevidí dobro, které tkví v ničení? Nebo zlo v tvoření? Les nemůže žít bez živin, které mu dodá ničivá síla lesního požáru. A jestli se mýlím, tak proč je životodárná krev tvoření - voda - nejničivější silou na Zemi?

Den 1,

Jako syn hrdě předvádějící otci své úspěchy jsem provedl Kalibarra svým hlavním městem, Nekorrem. Ukázal jsem mu rozsáhlé hrobky pod městem, kde byla uložena těla z celého Nekrossu v síních chlazených ledem - což bylo mnohem snazší, když se k nám teď přidali ledoví démoni. Mí nekromanté je na pokyn mohli všechny vzkřísit a vytvořit tak ohromnou armádu. Při posledním sčítání bylo tam dole téměř tři tisíce mrtvol a v případě nouze mohlo být živé obyvatelstvo Nekrossu vybito, čímž bychom získali přes šest tisíc nemrtvých obránců.

Kalibarr poznamenal, že můj cech čarodějů se nedá srovnávat se starým Řádem Nekromantů, ale neviděl, jak daleko vše pokročilo za tak krátkou dobu. Rostl navzdory faktu, že většina lidí se nekromantů děsí natolik, že by je ani ve snu nenapadlo stát se jedním z nich. Konečně jsem získával dobrovolníky, jelikož jsem nabídl peněžní odměny rodinám, jež se pro nekromantické školení vzdaly dítěte mladšího šesti let. S pomocí mého Mistra bude spolek čarodějů jednoho dne konkurovat i Řádu Nekromantů.

"To všechno je tvé," řekl jsem svému Mistru po dokončení prohlídky.

Mistr Kalibarr nějakou dobu mlčel. Opřel se o mě, stále ještě příliš slabý na to, aby se jakkoliv namáhal, a řekl "To je začátek."

To bylo před čtyřmi měsíci.

Den 6,

Měsíce napětí mezi Kreegany a nemrtvými vyvrcholily minulou noc v bouře, které zničily polovinu Nekorra. Můj Mistr byl ještě příliš slabý na to, aby se vypořádal s odbojnými démony a ďábly, a to byl možná důvod povstání. Myslím, že vycítili jeho slabost, a tyto stvůry respektují jenom sílu. K této srážce muselo dojít.

Z ostatních částí království se nám donesly zprávy, že se ďáblové zmocnili několika našich měst. Nekross upadl v chaos. Jediná dobrá zpráva je, že rebelanty ještě nesjednotil žádný vůdce. Až se sjednotí, bude to náš konec.

"To by se nestalo, kdybys byl Králem," řekl Mardor, když jsme se procházeli podél hradeb Nekorum.

Kdyby byl Mardor hmotnou bytostí, uhodil bych ho. Místo toho jsem popadl plášť, který zatvrzele nosil, a shodil jsem jej s hradeb na zem hluboko pod námi.

"Řekni to ještě jednou a přikážu ti plavat ve svěcené vodě!"

"Omlouvám se, Mistře!"

"Kalibarr je náš Král a Mistr. Ta vzpoura je shoda náhod," prohlásil jsem.

"Ano Mistře."

Rozkázal jsem Mardorovi popravit všechny ďáblíky a démony pochytané během nepokojů. Jejich ďábelští vůdci unikli.

"Udělej to v centru města, ať to vidí ti, co zbyli. To by měla být lekce pro ně pro všechny. Musí poznat, že Mistr Kalibarr je tu pořád pánem!"

Zanechal jsem Mardora na hradbách a vrátil jsem se do mistrovy zaprášené studovny v temných chodbách pod cechem čarodějů. Navzdory své slabosti pracoval na jakémsi tajném plánu. Zoufale jsem se ho chtěl zeptat, co dělá, ale už dávno jsem poznal, že můj Mistr je uzavřený člověk a nemá porozumění pro zvědavost ostatních.

Když jsem mu pověděl o vzpourách propukajících po celém Nekrossu, nevypadal moc překvapeně.

"Království potřebuje silného vůdce a mé tělo je stále ještě zesláblé kouzlem, které jsem musel použít, abych se zachránil před Zúčtováním," připustil Kalibarr. To byla jeho první narážka na to, jak unikl a skončil v říši démonů.

"Ochráním tě, dokud se neuzdravíš, Mistře!"

"Vím, vím. Ale nemyslím, že tvou ochranu potřebuji právě teď," řekl. V každém stínu jeho velké studovny číhal upír nebo duch oddaný jen Kalibarrovi. To byli jeho osobní strážci.

"Jak tedy mohu pomoci?"

"Odpověď na to je snadná, ačkoliv uskutečnění se může ukázat jako obtížné, teď když se ďáblové zmocnili části Nekrossu. Potřebuji, abys spustil Pět Bodů Síly - ukáži ti jak. Nikomu se ještě nepovedlo spustit jich všech pět najednou. Podaří-li se ti to, budu z nich moci načerpat dost magické energie, abych oživil své kouzlem zohyzděné tělo a vrátil ty démony, kam patří!" řekl můj Mistr a jeho lebka se leskla touhou se pomstít.

Tehdy jsem si myslel, že jeho touha se pomstít je obrácena k démonům. Mýlil jsem se.

Den 8,

Dnes ráno jsme vjeli do vesnice a objevili jsme několik ďáblíků terorizujících její obyvatele. Poté, co jsme rychle ty pošetilé stvůry vyřídili, nařídil jsem vojákům zbavit vísku mrtvých těl. Zoufale jsem potřeboval víc vojáků.

Když jsem zaslechl vystrašený křik vycházející z jedné chatrče, rozběhl jsem se za zvukem v domnění, že nám jeden ďáblík nějak unikl. Rozrazil jsem dveře a objevil jsem na zemi zkrvavené tělo muže ve středním věku s rozpáraným krkem. Upír Kapitán Enric tlačil k zadní stěně krásnou mladou ženu. Měl v úmyslu se z ní také nakrmit.

"Enricu!" zařval jsem.

Vzápětí jsem vyslovil magický příkaz, který z upírova těla odčerpal sílu. Žena se vyprostila z Enricova sevření a utekla do nejbližšího rohu. Nebylo úniku, protože jsem stál v jediných dveřích chatrče. Enric padl na zem a zmateně se na mě podíval.

Znovu jsem zatoužil po Mardorových schopnostech, ale nechal jsem ho v Nekorru, aby chránil mého Mistra a velel městským silám v případě, že by se démoni znovu bouřili. Enric byl ubohou náhražkou - příliš snadno podléhající svému hladu.

Podíval jsem se na tu ženu a dal jí najevo, že se nemá ani hnout. Pak jsem přešel místnost a postavil se nad kapitána Enrica.

"Proč?" zeptal se.

Udeřil jsem ho vší silou nemrtvé poloviny svého těla. Ta rána by mohla živého člověka zabít.

"Neuposlechl jsi mé rozkazy, blázne! Živí nesmí dojít úhony, pokud k tomu nedám svolení. Pamatuješ si to?" řekl jsem.

Řekl jsem to, než jsem opustil Nekkorum, protože jsem věděl, že pokud se mi někdy podaří dát Nekross zase dohromady, budu potřebovat živé obyvatelstvo do dolů, statků a dílen. Potřeboval jsem, aby cítili, že pod mou vládou budou v bezpečí. Bez nich by Nekross neměl žádné hospodářství.

Enric se začal plazit velmi rychle. Nechápal, proč jsem chránil živou osobu, jen to, že udělal chybu a musí se dovolávat mého milosrdenství. Byl to ten samý muž, který dokud byl ještě živý, zradil Mardora výměnou za nesmrtelnost upíra. Nevím, co přitahovalo Enrica k tomuhle stylu života - možná romantický půvab nebo strach ze smrti nebo jen vražedné sklony - ale byl přesně tím druhem nemrtvého, kterým jsem pohrdal. Tupý a sžíraný svým vlastním chápáním zla.

Popadl jsem Enrica za jeho dlouhé tmavé vlasy a odtáhl jsem ho ven.

"Přineste mi pět kopí!" zařval jsem.

Když jsem přikázal několika zombie, aby ho přidržely na zemi s roztaženýma rukama a nohama, žadonil Enric o milost. Vrazil jsem mu čtyři kopí do zápěstí a kotníků a přibodl ho tak k zemi. Pátým kopím jsem mu probodl hrdlo a tím umlčel jeho žalostné výkřiky. Samozřejmě jsem Enrica nezahubil. Žádné z těchto zranění nebylo pro upíra smrtelné. Mohl vlastně přežít připíchnutý k zemi hodně dlouho, ale věděl jsem, že mu zbývá jen pár hodin.

Mým zmateným vojákům a vystrašeným vesničanům jsem řekl, "Kapitán Enric neuposlechl můj rozkaz ušetřit živé. Za tento zločin tak zůstane čtyřiadvacet hodin. Kdo by se odvážil jej uvolnit, ten bude trpět více než on!"

Když přišlo denní světlo, byl Enric ztracen. Podle vystrašeného pohledu v očích to věděl.

Nevím, proč jsem se vrátil do té chatrče. Mí vojáci shromáždili patnáct těl a já budu mít plné ruce práce, jestli je budu chtít připojit k nemrtvým. Ale stejně mě to táhlo k té mladé ženě, kterou jsem zachránil.

Našel jsem ji sklánět se nad mrtvým mužem a oplakávat svého otce.

Následoval mě kostlivec, tiše očekávající mé rozkazy.

"Přiveď tu ženu," řekl jsem mu. "Neubliž jí!"

Kostlivec přistoupil a popadl ženu za ruce.

"A jeho můžeš taky přidat k ostatním mrtvolám," řekl jsem a ukázal jsem na jejího mrtvého otce.

Den 16,

Držel jsem tu ženu v bezpečí. Postaral jsem se, aby dostala najíst, dal jsem jí vlastní stan a lůžko a živou služku koupenou cestou v jedné vísce. Dokonce jsem zařídil, aby dostala elegantní černé šaty místo její prosté, krví potřísněné bavlněné haleny, ale odmítla je nosit.

Ale proč jsem s ní nepromluvil ode dne, kdy jsem zabil Enrica? To byla otázka, která odvedla mou pozornost od léčky.

Byli jsme na cestě, já v čele kolony a ona vzadu u zásob, když na nás zaútočila smíšená jednotka démonů. Byla to dobře nastražená léčka a mohla stát pár životů, kdyby zaútočili na střed mého útvaru. Místo toho se hnali rovnou na mě. Má kouzla je oslabila, pár jich i zabila. Jeden ledový démon se dostal ke mně a vydrápal hluboké jizvy do živého masa mého levého stehna, než ho jeden z mých vojáků srazil.

Hned po bitvě jsem se posadil na kámen a roztrhl jsem si kalhoty, abych prohlédl zranění. Krev mi již zmáčela nohu a hromadila se mi jako voda v botě. Ledový démon přeťal tepnu. Pravděpodobně vykrvácím.

Tak ať, zasmál jsem se.

Často jsem se dohadoval, co by se stalo, kdyby živá část mého těla zemřela. Byl bych jako po mrtvici s levou částí těla mrtvou a nehybnou? Nebo by má nemrtvá část také zemřela?

Vzhlédl jsem k nebi a řekl jsem, "Tak jsi mě konečně dostal, Vesmíre!"

"Mluvíš s Vesmírem?"

Byla to žena, kterou jsem zachránil, stále ještě ve své bavlněné haleně.

"Obvykle ne," řekl jsem. "Čekal jsem, že tento den přijde, ale musím připustit, že jsem se domníval, že to bude mnohem okázalejší. Asi jsem byl moc domýšlivý.

Spatřila krev vsakovat se do žíznivé hlíny.

"Krvácíš? Jak je to možné?"

"Protože jsem mrtvý jen z poloviny. Nechtěj, prosím, abych ti to vysvětloval. Vykrvácím dřív, než ten příběh dokončím," odpověděl jsem. I když jsem ruce pevně sevřel kolem rány, cítil jsem, jak mi krev prosakuje mezi prsty.

"Dovol mi," řekla a opatrně se přiblížila.

Odtáhl jsem ruce a rudý vodotrysk, který potřísnil předek jejích šatů, se smíchal se starými hnědými skvrnami od krve jejího otce.

"Ach! Rána je hluboká!" řekla.

Okamžitě přitlačila ruku na ránu a zamumlala nějaké zaklínadlo. Ucítil jsem, jak do mě proudí podivná ochromující energie. Nemohu říci, že by to byl dobrý pocit. Vlastně doufám, že už to nikdy nezažiji, ale když žena odtáhla zkrvavené ruce, byly mé rány zahojené.

Byla kněžka! To jsem nečekal. Naše setkání nemohla být náhoda.

"Děkuji," Řekl jsem. "Jsem Gauldoth."

"Alana."

Den 17,

Myslím, že jsem vycítil, že Alana je kněžkou Magie života. Proto jsem ji, proti všemu zdravému rozumu, s sebou táhnul. Někdo by řekl, že to bylo 'božské' vnuknutí, ale já spíš věřím tomu, že má blízkost k Magii smrti mi umožnila vycítit její opak.

Když mě Alana zachránila, požádal jsem ji, aby se mnou jela v čele kolony a mohli jsme se spolu bavit. Pořád věřím, že tajemství Vesmíru mi budou na dosah, když pochopím sílu zkázy. Stejná zásada se používá při učení nových kouzel. Musíte je rozdělit na části, na malé kousky, které jste schopni pochopit, než se dokážete naučit kouzlo celé.

A nemohlo být přece na škodu dozvědět se něco málo také o tvoření, že ne.

Jak říká Mardor, "Polovina bitvy je vědět víc o nepříteli, než on ví o vás."

A tak jsme s Alanou strávili hodiny diskusemi o Magii života, léčení, rození dětí a lásce. Nejdříve se zdráhala. Koneckonců byla mým vězněm, i když jsem s ní tak nejednal. Ale když se viděla, že mě toto téma opravdu zajímá, stala se otevřenější.

"Nikdy jsem neslyšela o někom jako ty, Gauldothi," řekla.

"Co to znamená?"

"Možná je to proto, že tvé tělo nebylo úplně zkaženo nemrtvým, ale zdáš se být mnohem rozumnější než ostatní nekromanté. Možná je pro tebe ještě naděje!"

Tehdy mi došlo, že byla ke mně přátelská, protože si myslela, že mohu být obrácen - jako kdybych byl nějaký venkovan s rozumem ovce, který provozuje obřady jakéhosi kultu!

"Mé tělo ze mě nečiní to, co jsem," řekl jsem neústupně. Možná to nebyla tak docela pravda, ale rád se domnívám, že bych byl stejný, kdybych byl jen živý nebo jen nemrtvý.

"Ne, ale myslím, že je to obraz tvé možnosti odvrátit se od této cesty zla, na kterou jsi se vydal."

"Cesta zla? Na to nevěřím!"

"Jak můžeš? Kráčíš s kostlivci a démony. Odsuzuješ mrtvé k věčnému utrpení! Přesto jsi ušetřil můj život, když jsi nemusel, a přesto chráníš živé před vlastními vojáky. Což nevidíš dobro i zlo, které činíš?"

"Činím to, co je rozumné. Ani dobro ani zlo neurčují mé kroky."

"Dobro nebo zlo, tvoření nebo zkáza. Můžeš to nazvat, jak chceš, Gauldothi. Je to to samé," řekla Alana umíněně.

"Aha, ale ty se domníváš, že tvoření je dobro."

"Samozřejmě, že je!"

"Chceš mi říct, že když Vesmír stvořil stvůru sžíranou nenávistí a ničením, jako je ďábel, tak Vesmír učinil dobrý skutek?"

"No, to ne."

"A proč nemůže být zkáza dobrem? Lesní požár se může zdát zprvu tragický, ale ta zkáza jen obnoví lesní půdu a díky tomu vyrostou stromy ještě silnější než dřív."

"To je prostě příroda!"

"Přesně to říkám! Podstata Vesmíru je nevybíravá. Nesoudí. Nezáleží mu na dobru ani zlu, protože ani jedno neexistuje. Vezmi si Zúčtování - největší příklad ničivé síly, který mě napadá. Mohu se hádat, že nadělalo stejně tolik dobra jako zla. Přinejmenším zbavilo Zúčtování života toho špinavého Barbara Kilgora."

Alana smutně potřásla hlavou, jako kdybych byl dítě, které nic nechápe.

"Vím že dobro existuje, Gauldothi," řekla, "protože je vidím všude kolem sebe. Viděla jsem je v tobě!"

Den 24,

Včera večer jsem s Alanou povečeřel. Její služka připravila prosté jídlo sestávající z pečené kachny a já jsem přinesl vynikající ročník Avleejského jantarového.

Myslím, že Alanu překvapilo vidět mě jíst opravdové jídlo, ale byla dobře vychována a nezmínila se o tom. Také mi dokázala po celou dobu jídla hledět do tváře.

"Můžeš jít, Alano," řekl jsem jí po jídle.

Zarazila se vyplašeně.

"Necháš mě jít? Teď?"

"Ano. Pořád ještě nevím, proč jsem tě vzal s sebou, ale vím, že tě nepotřebuji. A navzdory tvému přesvědčení ne všichni nekromanté zabíjejí bezdůvodně. Nejsi můj nepřítel, ani pro mě nejsi hrozbou. Můžeš jít."

"Ale..."

"Nedělej si starosti! Dám ti doprovod až na hranice Great Arcan. Možná se tam budeš cítit bezpečněji než v Nekrossu," přerušil jsem ji.

Alana se napila ze svého poháru, aby dostala kuráž.

"Nechci jít," řekla.

Teď jsem byl překvapen já.

Než jsem se stačil zeptat, dodala, "Když odejdu, Gauldothi, kdo ti pomůže vidět v sobě dobro?"

Málem jsem obrátil oči v sloup nad touto otázkou, ale pak jsem si uvědomil, že mě její odmítnutí těší. Aspoň si budu mít s kým povídat.

Den 35,

Nevěřil jsem, že vzbouření ďáblové budou mít vůdce schopného dát je dohromady, ale bojovník jménem Suraze proti mně zmobilizoval ohromnou armádu. Dnes moji zvědové zjistili, že se obrátil od svého původního cíle - Nekorra - aby se utkal se mnou. Nebylo moudré nechat si nepřátelskou armádu v zádech.

Scénář: Život a smrt

Podmínky vítězství: Poraz Malviche. Gauldoth spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 30. úroveň.

Popis mapy: Mocný upír a bývalý stoupenec Nekrossu zvaný Malvich na sebe přivolal Kalibarrův hněv. A tak dostal Gauldoth úkol nejen provinilce zabít, ale také získat krvežíznivcovo nejcennější vlastnictví, jedinečnou a vrcholně ďábelskou Hůl z mrtvého dřeva.

Animace: Takže, co má smysl, když jsem jen bezvýznamným pěšcem vesmíru? Znalosti! Znát vesmír znamená přesáhnout ho. Ničení, tvoření, dobro a zlo, velkolepý řád všech věcí, to jsou jen masky, které používáme, abychom porozuměli tomu, co nelze uchopit. No, tady je má ruka. Ukaž mi svá tajemství. Já se nebojím!

Den 1,

Co se stalo s mým Mistrem? Myslel jsem, že bude spíš takový, jakého jsem si ho pamatoval po tom, co ho kouzlo Bodů síly omladilo. Ale on se stal zachmuřenější a uzavřenější. Už se mi téměř nesvěřoval. Ve skutečnosti už se mnou mluví jen tehdy, když mi udílí rozkazy.

Během dvou měsíců od doby, co jsem rozdrtil poslední vzbouřené démony, jsem viděl svého Mistra jen třikrát. Byl stále zamčený ve svých tajných komnatách a správu Nekrossu nechal jen na mně. Jako kdyby se nikdy nestal králem. A všiml jsem si, že se jeho nemrtvé tělo začíná rozkládat. Šedé maso visí z jeho kostí jako shnilé hadry.

Něco nebylo v pořádku a všechny mé pokusy přimět Mistra, aby se mi svěřil, přešel bez povšimnutí.

A tak jsem riskoval. Použil jsem svou magii, abych se spojil se stíny a sledoval jsem zombie, která mému Mistrovi nosila magické pomůcky. Dveře se kouzlem otevřely, aby umožnily zombii položit pytel věcí na blízký stůl, a v tu chvíli jsem vklouzl dovnitř. Kradl jsem se podél stěn a držel se co nejdál od jediné louče osvětlující místnost připomínající hrobku. Můj Mistr byl ve vedlejší místnosti. Slyšel jsem jeho hlas.

Do té místnosti jsem nevstoupil, takže jsem neviděl, co dělá, ale rozpoznal jsem některá slova zaklínadla, které pronášel. Zapamatoval jsem si je a rozdělil jsem je na části, až jsem dokázal přijít na to, k jakému účelu mělo toto podivné kouzlo sloužit.

Bylo to kouzlo připoutání podobné tomu, které jsem použil k připoutání energie Bodů síly ke Kalibarrovi, ale bylo to také kouzlo přemístění. Během pár minut mi došlo, že můj Mistr přenesl kouzlo Bodů síly někam jinam - do předmětu. Potom Mistr Kalibarr vyřkl slovo, které bych od něj nikdy nečekal.

"Mistře!" řekl. "Konečně jsme znovu spojeni!"

Mistr? Kdo mohl být Kalibarrův Mistr?

Nastalo dlouhé ticho, takže jsem se odvážil nahlédnout do Kalibarrovy laboratoře. Jen na pár vteřin jsem zahlédl modrostříbrný obrazec vířící mezi sloupy magické brány. Potom se portál zavřel a já jsem zůstal sám.

Stál jsem dlouho před portálem a doufal, že se můj Mistr vrátí a zároveň jsem se toho okamžiku obával.

"Co máš za lubem, Mistře?" zašeptal jsem si pro sebe. A proč jsi mě z toho vynechal?

Den 1,

Když mě můj Mistr příště zavolal, zjistil jsem, že je pro mě těžké pohledět mu do tváře. Pokud si všiml mých rozpaků, nikdy nic neřekl.

"Znáš upíra jménem Malvich?" zeptal se Kalibarr.

"Ano."

"Vlastní Hůl z mrtvého dřeva. Chci ji! Odmítl mi ji vydat. Zabij ho, Gauldathi, a přines mi tu hůl.

"Co, zabít ho? Opravdu?"

Kalibarr vypadal nebezpečně. Očekával, že jeho rozkaz bude stačit a nebude jej muset vysvětlovat. V Mistrově výrazu bylo ještě něco jiného, co jsem nikdy neviděl - čirá zuřivost. Ale na co mohla být jeho zuřivost zaměřena? Určitě ne na mě - já jsem nebyl hrozbou. Tak na co?

"Proč ne, Gauldothi? Nemyslím, že by ti někdy dřív dělalo problémy někoho pro mě zabít."

"Tak jsem to nemyslel, Mistře! Malvich pro mě nic neznamená, ale dodává tvému království sílu. Válka s ním by Nekross jen oslabila!" odvážil jsem se odpovědět.

Malvich byl mocným spojencem ve vzpouře démonů. Podpořil mě, než jsem nalezl svého Mistra, a potom pomohl Kalibarrovi, když to nejvíc potřeboval. Ne, že bych k tomu upírovi cítil nějakou oddanost, ale byl to spolehlivý spojenec - to šlo těžko přehlédnout.

Věda, že před ním necouvnu, se Kalibarr pomalu natáhl a sevřel mi hrdlo dvěma ostrými kostěnými prsty. V těch prstech měl neuvěřitelnou sílu. Nemohl jsem dýchat ani mluvit.

"Malvich pro mě nic neznamená, Gauldothi, protože Nekross pro mě nic neznamená! Přines mi Hůl z mrtvého dřeva, nebo si najdu někoho jiného, aby mi sloužil!"

Kalibarr mě pustil a já jsem zamručel, "Ano, můj Mistře!"

Připravil jsem se na odjezd. Znovu jsem se rozhodl zanechat tu Mardora, aby velel silám Nekorra, ale mělo to ještě jiný důvod. Příští večer, když mé jednotky pochodovaly černou branou města, odvedl jsem Mardora stranou, abych s ním mohl promluvit.

"Dávej za mě pozor na Mistra Kalibarra," řekl jsem. "Tím nemyslím, abys ho špehoval, ale dohlédni na něj, kdykoliv budeš moci."

"Proč? Není něco v pořádku?" zeptal se Mardor. Dobře jsem věděl, že Mardor Kalibarra jako velitele neuznává.

"Ne!" trval jsem na svém, i když jsem tušil, že něco je pořádně v nepořádku. "Nepleť se mu do cesty a dávej na něj pozor."

Den 8,

Potřeboval jsem posla, který nevěděl nic o mé armádě, protože jsem věděl, že Malvich použije své síly k výslechu vyslance. Tak jsem dnes ráno zajel sám do blízké vesnice. Díky tomu, že jsem posílal všechny mrtvé rovnou do Nekorra nebo jiných skladových hrobek po celé zemi, mi vesničané neměli co nabídnout.

"Lituji, že to musím udělat," řekl jsem jim. "Opravdu lituji. Ale musím vás požádat, abyste mi někoho vydali. Nejlépe dobrovolníka. Může to být klidně někdo starší - to je jedno."

Potom jsem z koně sundal dva těžké měšce a jeden jsem hodil k nohám předákovi vesnice.

"Je plný zlata - odškodnění za život, který vezmu. Tenhle je pro vesnici."

Pozvedl jsem druhý měšec, aby jej všichni viděli.

"Tenhle je pro rodinu toho, kdo se přihlásí dobrovolně!"

Během pár minut jsem měl svého posla. Bylo mu sotva čtyřicet, ale minulou zimu chytil nemoc, která mu poškodila plíce a oslabila ho. Už se nedokázal postarat o rodinu. Oči měl vytřeštěné strachy, ale přesto přede mě předstoupil. Byl by z něj dobrý voják.

Podřízl jsem ho a přehodil jsem ho přes koně, a počkal jsem, až budeme z dohledu vesničanů, než jsem ho proměnil v nového člena nemrtvých - v zombii, aby mohl mluvit. Němí kostlivci jsou špatní poslové. Pak jsem dal zombii dopis pro Malviche a poslal jsem ji pryč.

Den 13,

Můj zombií posel se dnes vrátil. Malvichova odpověď na mou žádost o Hůl z mrtvého dřeva byla jasná, když jsem to stvoření spatřil. Zombii chyběla levá paže, byla uťatá v rameni. Nebyla náhoda, že má živá paže byla levá. Byla to výhružka.

"Vrátil jsem se, Mistře," řekla zombie.

"Poslal Malvich svou odpověď?" odvětil jsem, věda, že poslal.

"Ano. Musel jsem se jeho slova naučit nazpaměť, než mě připravil o paži. Řekl, 'Vrať se k tomu chamtivému nebožtíkovi do Nekorra! Řekl jsem Kalibarrovi, že Hůl z mrtvého dřeva je v mém vlastnictví téměř sedmset let a že v něm ještě dalších sedmset let zůstane. Ty, Gauldoth Polomrtvý, a tvůj mistr jí uvidíte, jedině až ji na vás použiji!' To je vše."

"Děkuji."

Ale jednoruká zombie se nepohnula.

"Ještě něco?"

"Ano. Když jsem čekal na setkání s Malvichem, mluvil jsem s některými ostatními nemrtvými a dozvěděl jsem se, jakou moc má Hůl z mrtvého dřeva. Má moc zabíjet živé i nemrtvé.

Věděl jsem, že Hůl z mrtvého dřeva je artefakt s jedinečnou mocí, ale nedošlo mi, že je až tak mocný. Malvich nemá strach z Kalibarra nebo ze mě, protože když se s námi utká v bitvě, bude nás moci zabít pouhým zamířením Hole z mrtvého dřeva.

"Znovu děkuji," řekl jsem.

Nebýt iniciativy této jednoruké zombie, šel bych rovnou na smrt. Ještě hůře, bylo to už podruhé, co mně můj Mistr dal úkol, aniž mě upozornil, jaké skrývá nebezpečenství. Nikdy mi neřekl, že spuštění Pátého bodu síly připraví o život toho, kdo se jej dotýká, a teď mě nevaroval před Holí z mrtvého dřeva.

"Jak jsi se zaživa jmenoval?" zeptal jsem se jednoruké zombie.

"Hadrin."

"Nuže, Hadrine, myslím, že jsi mi právě zachránil život. V našich zásobách máme zbraně a zbroj. Chci, aby jsi se vyzbrojil a vrátil se zaujmout místo jako můj nový tělesný strážce."

Den 20,

Vzpomínka na mladou duchovní, Alanu, mi nakonec vnukla způsob, jak bojovat s mocí Malvichovi Hole z mrtvého dřeva. Tento artefakt byl zřejmě nasycen děsivým množstvím Magie smrti, takže jsem potřeboval něco proti tomu. Potřeboval jsem Štít života.

Den 23,

Dnes jsem narazil na vyhlazenou vesnici. Zbyly jen doutnající zpopelněné základy stavení. Byla to Malvichova práce, a jelikož jsme nenašli ani jedno tělo, mohl jsem se jen domnívat, že to udělal, aby rozšířil svou armádu.

"Hadrine," zavolal jsem na svého jednorukého zombie.

"Ano, pane!"

"Vyšli okamžitě zvědy. Chci, aby našli ostatní vísky v tomto kraji, abychom zjistili, kam až se Malvich dostal."

Hadrin přikývl.

Den 28,

Celý večer jsem koutkem oka pozoroval přízračnou postavu. Zprvu jsem si myslel, že by to mohl být Malvichův špeh. Ale ten přízrak by musel být nebetyčně hloupý, aby přišel tak blízko, jen aby zjistil mé síly. A tak jsem nepozorovaně odešel od své armády, abych se s postavou setkal o samotě.

Duch se přede mnou brzy poté zjevil s pažemi nataženými v nehrozivém gestu. Obhlédl jsem okolí hledaje náznak léčky, a přistoupil jsem blíž, až když se všechno zdálo bezpečné.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se ducha z povzdálí. Kdyby zaútočil, měl bych tak akorát čas na vyslání kouzla.

"Jsem voják pod Mardorovým velením, pane. Byl jsem vyslán z Nekorra se vzkazem určeným jen pro tvé uši. Proto jsem se snažil upoutat tvou pozornost."

"Aha. Pospěš si se svým vzkazem. Musím se vrátit k armádě, než mě začnou hledat."

"Mardor chce, abyste věděl, že král Kalibarr nařídil shromáždit všechny živé děti z Nekorra. První stovku vzal Král do své komnaty pod městem a zbytek byl zavřen do ohrad u cechu čarodějů," řekl přízračný voják.

Byla to sice jen domněnka, ale věděl jsem každým coulem svého těla, že můj Mistr odvádí tyto děti tajemným portálem ve své komnatě. Nemohl je měnit v nemrtvé - jednou z prvních věcí, co nekromant zjistí je, že z dětí jsou špatní nemrtví služebníci. Kalibarr se jimi ani nemohl živit, jako se Loscan živil mnou. Můj Mistr byl nebožtík - nepotřeboval jídlo.

Tak proč?

Pak jsem uslyšel Kalibarrův hlas ozývat se v mé hlavě a opakovat jediné slovo, které mi nedalo spát od té doby, co jsem je uslyšel.

Mistr.

Kdo by to mohl být? A pak mi najednou došlo, že všechny příkazy, které mi Kalibarr dal, nemusely být od něj. Mistr mého Mistra je i mým mistrem!

Obrátil jsem koně na cestu.

"Vrať se k Mardorovi a vyřiď mu, ať činí, co jeho král žádá," řekl jsem poslovi.

Scénář: Bezbožný dech

Podmínky vítězství: Zničit Kalibarra a zmocnit se města Nekorrum.

Popis mapy: Gauldoth byl přinucen zradit svého milovaného Mistra Kalibarra, když se dozvěděl, že nebožtík vlastně slouží zlovolnému bohu smrti, který je rozhodnut zničit v tomto novém světě vše živé. Za tři měsíce budou hvězdy v příznivém postavení a Kalibarr bude moci použít Bezbožný dech, artefakt schopný zničit každé živé tělo. V zájmu celého světa i svého vlastního přežití ho musí Gauldoth zastavit.

Animace: Červ umí jedinou věc, v niž plně věří. Jez, abys žil. Ať je to plesnivá špína nebo zahnilé maso, červ se v tom hrabe a krmí se, krmí se a hrabe, aby naplnil svou jedinou pravdu. Jez, abys žil. Ale já teď držím jednoho ve svých nemrtvých prstech. Kroutí se, bojuje, chce se osvobodit. Co si myslí? Až ho vrazím do úst a rozžvýkám jeho růžové maso, uvědomí si, že by nikdy neměl vkládat veškerou svou víru do jediného ideálu?

Den 1,

Když jsem se vrátil do ulic Nekorra, odmítal jsem se dívat na prosebné pohledy místních lidí. Mnohem těžší však bylo přehlížet obrovské ohrady plné plačících dětí u cechu čarodějů. Pořád jsem nemohl přestat myslet na to, že toto není to město, které jsem si představoval. Z Nekorra se stalo jen další sídlo ovládané nekromantem - kruté, temné, strašné.

Ale můj Mistr věděl, co činí. Že ano?

Později jsem se setkal s Kalibarrem v cechu čarodějů a předal jsem mu Hůl z mrtvého dřeva. Bez jediného slova se můj Mistr vrátil do komnat pod městem. Proč tolik spěchal?

Najednou jsme věděl, že jde k portálu. Nepřinesl jsem Hůl z mrtvého dřeva pro Kalibarra, ale pro jeho tajemného pána.

Sledoval jsem ho.

Když jsem vklouzl do komnaty svého Mistra, už prošel magickou branou, ale naštěstí byla ještě pořád v činnosti. Neměl jsem čas rozhodovat se, jestli je to to nejmoudřejší rozhodnutí. Zhluboka jsem se nadechl a skočil jsem do ní.

Den 1,

To, co jsem nalezl na druhé straně, nebyl vzdálený hrad nebo dokonce jiný svět, jak jsem se domníval. Byla to zcela jiná úroveň existence, ne nepodobná Elementálním rovinám. Kdybych to měl pojmenovat, nazval bych to Planinou smrti.

Ošklivilo se mi ponuré prostředí, zatuchlý vzduch, ledový mráz pronikající do mého živého těla. Nedokázal bych tu zůstat příliš dlouho.

I přes to jsem prašnou krajinou sledoval Mistrovy stopy. Šel touto cestou mnohokrát. A nejen on. Také jiní s menšími chodidly. Děti.

Bylo snadné Kalibarra najít, ale těžké najít místo, kam se schovat. Skrčil jsem se za jakési skály a sledoval jsem svého Mistra, jak přistoupil k nelidsky vysoké postavě skrývající se v černém plášti, který se za ní vlnil jako přízračná svatební vlečka žijící vlastním životem.

Ihned jsem poznal, že to stvoření je tady na Planině smrti doma.

Kalibarr se natáhl na zemi jako modlící se kněz, sklopil oči a pozvedl Hůl z mrtvého dřeva.

"Pro tebe, Mistře!" řekl Kalibarr.

"Ponechej si ji, Kalibarre. K vypuštění musí dojít v tvém světě," řekl bezejmenný.

"Ano, pane!"

"Vyčkej do Konjunkce, až se planety přiblíží," řekl bezejmenný. Z přízračných záhybů pláště se pomalu vysunula vrásčitá šedá ruka a vytáhla lebku tvora, kterého jsem nepoznával.

"Pak toto nasaď na Hůl z mrtvého dřeva."

Kalibarr vzal lebku, ale zůstal před temným obrem shrbený.

"Ano, Mistře! Nezklamu tě!"

Obrátil jsem oči v sloup. Co se stalo s tím mocným nebožtíkem, kterému jsem říkal Mistře? Ani já jsem se tolik neplazil.

"Vím, že nezklameš," řekl temný. "Navštívil jsem zbytky tvého bývalého světa, Kalibarre. Viděl jsem ruiny starodávných měst, kosti těch, kteří se nedostali skrz ty zatracené portály! Tolik věcí pryč. Bylo to nádherné! Ale je škoda, že mi jich tolik uniklo."

"Ano, škoda!"

"Nyní běž, Kalibarre! Vrať se do svého světa a za tři měsíce, až nastane Konjunkce, vypusť Bezbožný dech. Potom poznají, že není úniku! Až se jejich živá těla rozpustí v odporný sliz, potom poznají zapomnění!"

Zatímco můj Mistr jásal nad slovy bezejmenného, odplížil jsem se, jak jsem se domníval, do bezpečné vzdálenosti.

Bezbožný dech! Během celého svého bádání jsem nikdy o něčem takovém neslyšel. Musí to být nějaká nezemská magie. Zřejmě to zabije všechno živé na planetě - včetně mě! Nevěděl jsem, proč můj Mistr slouží tvoru tak šílenému, jako je bezejmenný, ale už mě to nezajímalo. Musel jsem ho zastavit - oba dva!

Den 3,

Kalibarr se nějak dozvěděl, že jsem ho sledoval do toho hrozného místa. Pronásledoval mě několik dní. Zatím jsem se mu dokázal vyhnout, ale jestli brzy nenajdu portál vedoucí zpět do Nekorra, myslím, že živá část mého tělo nakonec podlehne životuvysávajícímu vlivu této říše.

Došel jsem také ke zneklidňujícímu závěru, že musím zabít svého bývalého mistra. Kalibarr bude sloužit nadále tomu bezejmennému tvoru, i když mu zabráním vypustit Bezbožný dech. Tento svět nebude nikdy v bezpečí.

Ale rozhodnout se zabít Kalibarra a ve skutečnosti to provést jsou dvě různé věci. Budu schopen to provést, až nadejde ten čas?

Závěrečná animace: Snažil jsem se pochopit vesmír, který připustí zánik celé planety. Co zvítězí v tomto nekonečném sporu - ničení nebo tvoření? Jistě vím jedině to, že nikdy nemáš dávat veškerou důvěru jen jedné straně. Jestli chceš přežít, zlatá je střední cesta.

Kampaň: Pirátova dcera (Zpět na obsah)

Tawni Balfour překonává úspěchy svého nechvalně známého otce a vydává se na cestu plnou bitev a rabování, jak postupně přebírá kontrolu nad vodami Zlatého moře. Na své cestě stát se pirátskou královnou Zlatého moře musí čelit nejen pirátům a obludám z mořského dna, ale také své vlastní temné minulosti.

Scénář: Pirátova dcera

Podmínky vítězství: Zmocni se měst Frigistonu a Yanathrae. Tawni Balfour a Pete Holčička spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. S sebou budou mít ještě Pevný štít. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 12. úroveň.

Popis mapy: Po smrti svého otce - neblaze proslulého piráta, přebrala Tawni Balfour velení na jeho lodi. Okamžitě se pustila do uskutečnění něčeho, na co její otec ani ve snu nepomyslel - rozhodla se obsadit Průliv bouří. Tam začíná nebo končí její sen o vládě nad celým Zlatým mořem. Musí porazit města Frigiston a Yanathrae.

Animace: Komu bude chybět člověk, který nikdy neudělal nic, pokud si tím nenacpal kapsy zlatem? Pravda je, že kapitán Black podřízl vlastního bratra kvůli pár měďákům, sotva tak na misku ovesné kaše. Ha! To je můj taťka. Zaplaťpánbu, že je po něm, řekla bych!

Den 1,

Dva námořníci nesli obrovské tělo mého otce na konec můstku. Byl zabalen v kusu plachty a zatížen pytlem pozlacených olověných mincí, jakými tak často platil za jídlo.

Všechny oči byly upřené na mě - jeho dceru a nového kapitána - v očekávání nějakého proslovu. Co se dá ale říct o člověku, kterého bych nejraději bývala sama zabila, kdyby nenašel svůj osud na špici soupeřova pirátského kordu?

"Tenhle pytel masa býval Black Balfour," řekla jsem dost nahlas na to, aby mě slyšela celá posádka. "Každého, koho potkal, podvedl, zmlátil nebo zabil!"

Všichni nadšeně souhlasili.

S láhví v ruce jsem se postavila k prknu. Dřevěná paluba můstku se pod mýma nohama zachvěla a pod váhou tolika lidí hrozila prasknutím, ale já jsem to nebezpečné vrzání ignorovala. Zuby jsem vytáhla zátku z láhve a jejím obsahem polila tělo muže, který mě zplodil. Pak jsem vyplivla korek z pusy a zbytek dopila.

"Tak padej!" řekla jsem a pokynula námořníkům.

Odhodila jsem flašku a námořníci vyklopili Blacka Balfoura do moře, aby se stal potravou pro žraloky. Když jsme dneska ráno připravovali tělo, tajně jsem nařízla provazy, které poutaly závaží k tělu. Provazy se takto v moři rozpadnou během jednoho nebo dvou dnů. A tak Black Balfour nestráví moc času na dně Zlatého moře. Až se utrhne závaží, jeho tělo vyplave na hladinu a nějaký šťastný žralok bude mít báječný oběd.

Při té představě jsem se zakřenila.

"Dostaneš, co zasluhuješ", zabručela jsem si pro sebe.

Vůbec mě nepřekvapilo, když se mi ihned po dokončení aktu u břicha zalesklo ostří. Mnoho pirátů neuzná ženu jako svého kapitána a nepatřil mezi ně ani první důstojník mého otce, Gory Gordy. Čekala jsem, že něco takového přijde a tak jsem si schovala do širokých rukávů své blůzy dvě dýky. Chtěla jsem na palubu přijít naoko neozbrojená a být tak jakoby skvělým terčem pro zbabělce typu Gory Gordyho.

Uhnula jsem Gordyho meči, ale ne dost rychle na to, abych se vyhnula prvnímu seknutí. Potom jsem uskočila z jeho dosahu a to už se kolem nás utvořil kruh z celé posádky. Skřípěla jsem zuby, abych potlačila bolest.

"Cože ti to trvalo tak dlouho?" zeptala jsem se. Ještě pořád jsem nevytáhla žádnou zbraň. Ať si Gordy myslí, že má výhodu. Muži se chovají hloupě, když si myslí, že mají navrch.

"Chtěl jsem tvýmu otci prokázat nějakou tu úctu, dokud byl ještě nad hladinou," řekl Gory Gordy.

"To je legrační, protože otec k tobě žádnou úctu nikdy nechoval. Vždycky říkal, že jsi blbější než čelní stěžeň. Proto tě udělal prvním důstojníkem - moc hloupej na to, aby se bouřil!"

"Moc mluvíš, holčičko!"

Gordy proti mně vyrazil ještě třikrát, ale všechny jeho výpady jsem odrazila.

"Mečem proti neozbrojené ženě. To není zrovna fér, ne? Dej mi aspoň dýku," řekla jsem, když se první důstojník zastavil, aby nabral dech.

"Ani nápad! A ty nejsi žádná ženská!"

"Jak chceš," řekla jsem a sáhla do rukávů, "použiju tedy svoje vlastní."

Gordy zamrkal, neboť si až pozdě uvědomil, že nejsem tak bezbranná, jak si myslel. Využila jsem chvilku překvapení a hodila svůj první nůž. Ten se zabořil až po rukojeť do jeho pravého stehna. Poté už meč mého soupeře nehrál žádnou roli. Gordy byl zchromlý a nedokázal si mě udržet od těla. Tancovala jsem kolem něj, vysmívala se mu a párkrát jsem ho řízla. Když mě to přestalo bavit, protočila jsem se kolem něj tak rychle, že ke mně stál zády ještě v momentě, kdy jsem mu prořízla hrdlo.

Namířila jsem zakrvavené ostří mé dýky na Gordyho tělo a řekla: "Hoďte to přes palubu. A někdo smyjte jeho krev z paluby mojí lodi!"

Den 2,

Včera jsem nařídila posádce vyplout směrem k Průlivu bouří. Vzhledem k tomu, že byl první důstojník mrtvý, navigovala jsem sama, což bylo něco, čeho můj otec nebyl nikdy schopen.

Posádka pomalu začínala odhadovat, jakým kapitánem Tawni Balfour bude. Možná jim dokonce vrtalo hlavou, co mám za lubem. Kam je vedu?

No tak ať jim to vrtá hlavou! Alespoň nebudou ve střehu. Zmatení chlapi se nebouří.

Zaklepání na dveře mě vytrhlo ze zamyšlení.

"Vstupte!"

Vešli dva mladí námořníci. Zdáli se nejistí, když vstoupili dovnitř. Jednomu chyběl zub a na krku měl zlověstnou rudou vyrážku. Uložila jsem si do paměti, že tohohle muže se nemám v budoucnu dotýkat. Ten druhý byl docela pohledný a měl světlé vlasy.

"Ty jsi Driden, že?" zeptala jsem se. Byla jsem několik let členem posádky a pamatovala si jméno každého námořníka. Tohohle dobře vypadajícího mladíka otec najal v posledním přístavu, takže jsem ho zatím znala jen povrchně.

"Ano, kapitáne," řekl Driden.

"Slyšela jsem, že umíš číst a psát."

"Ano, kapitáne. Můj otec byl přepisovatel v... v Erathii. Byli jsme na moři, když přišlo Zúčtování," řekl Driden.

"Dobře. Mám pro vás dva úkol," řekla jsem a postavila se. Obešla jsem svůj stůl a opřela se o jeho hranu.

"Jděte dolů a najděte nějakou barvu. Je mi jedno, jakou barvu použijete. Pak jděte k zadní části lodi a seškrábejte slova namalovaná na trupu. Napíšete nová.", řekla jsem. Muži přikývli.

Rozhodla jsem se přejmenovat otcovu loď. Při svém obvyklém nedostatku představivosti ji pojmenoval 'Černá smrt'. To jméno jsem nenáviděla.

"Jaké jméno tam chcete, kapitáne?"

"Fúrie."

"Ano, kapitáne." řekli a chvatně odešli.

Den 7,

Vyšla jsem ze své kajuty kolem poledne. V jedné ruce jsem držela dýku. Ve druhé jsem měla mapu, na které jsem v posledních několika dnech pracovala. Mířila jsem směrem k hlavnímu stěžni a připíchla mapu na dřevo.

"Všichni sem! Každý se na to podívejte!" zařvala jsem a ustoupila stranou, aby se mohli všichni námořníci shromáždit kolem stěžně.

Použila jsem bednu připevněnou k palubě jako pódium. Poté, co si všichni prohlédli mapu, jsem zamávala rukama nad hlavou, abych upoutala jejich pozornost.

"Rozhlídněte se! Co jsme?"

"Muži moře!" odpovědělo pár z nich.

Zavrtěla jsem hlavou a zvolala: "Jsme snad jako prasata ze souše, že si musíme dávat hezký jména? Co jsme?"

"Psi!"

"Lůza!"

"Zloději! Vrazi!"

To vše bylo správně, ale nakonec jeden z nich vykřikl tu správnou odpověď.

"Jsme piráti!" řekl malý chlapík s čtverhrannou čelistí a oholenou hlavou namaštěnou tak, že se ve slunci leskla.

Jeho jméno bylo Arnoc Holohlavý, jeden z adeptů na post prvního důstojníka. Kdybych nechala rozhodnout o obsazení postu rvačkou, vsadila bych si na tohoto muže. Arnoc měl pěsti jako kameny a jeho schopnost zvládat bolest byla pověstná. Jeho předloktí bylo pokryto růžovou kůží a vypadalo jako jedna velká jizva, což byl výsledek mnoha sázek, zda zvládne držet paži nad hořícím plamenem dvakrát déle než všichni ostatní. Nikdy neprohrál.

Arnoc byl i zkušeným námořníkem a navigátorem. Ale dá se mu věřit? I když se nezdá být moc ambiciózní, kdo ví, co se mu honí hlavou pod velením ženy.

"Správně," řekla jsem, ukazujíc na plešatého muže. Na všechny ostatní jsem zaječela: "Jsme piráti! Ale nejsme jediní, že? Jak je to pořekadlo? Zlaté moře je domovem více pirátů než ryb!"

Počkala jsem, než jim dojde, co jsem řekla. Nikdo z nich nemusel přemýšlet dlouho, stačila vzpomínka na slizkého kapitána Swifta, který nedávno zabil jejich kapitána. Zhruba polovina našich bitev se odehrává proti jiným pirátům místo proti obchodním lodím. Už dávno mi došlo, že nikdo z nás nemá ze Zlatého moře takové zisky, jaké by mohly být.

"Můj otec," řekla jsem, "už stárnul. Jeho taktika byla zastaralá, stejně tak jako jeho myšlenky. Proto zemřel! Tohle je nový svět a vyžaduje nové myšlení."

Pár mužů souhlasně zabručelo. Byli to ti, kdo otce neměli rádi. Ty, které jsem potřebovala opravdu přesvědčit, byli uznávaní muži jako Arnoc Holohlavý, který byl po léta loajální k Blackovi Balfourovi.

"Co chcete dělat? Zabít všechny ostatní piráty?" zeptal se kdosi vzadu, koho jsem neviděla.

"Ne, to by trvalo moc dlouho. Hodlám si podrobit Zlaté moře!"

Tentokrát se většina posádky dala nad touhle myšlenkou do smíchu. Nevadí. Nevěřili mi. Když nic, alespoň se mě báli.

"Jak to chcete jako udělat?" zeptal se Arnoc.

"Nejdřív chci dobýt Průliv bouří," řekla jsem a ukázala na mapu připíchnutou na stěžni.

Den 11,

Seděla jsem za svým stolem, když se vrátil ten mladý námořník, Driden, z dolní paluby. Položil přede mě na stůl to, co jsem mu nakázala přinést a vypadal přitom dost zmateně a bojácně.

"Dobře, Dridene," řekla jsem. "Teď chci, abys šel ven a všem to oznámil."

"Ano, kapitáne. Co chcete, abych řek?"

"Řekni jim, že kdokoliv má zájem o místo prvního důstojníka, ať se hned hlásí u mě."

Driden vyšel ven. Mezitím jsem se připravovala na prvního zájemce. V duchu jsem hádala, kdo se ve dveřích objeví jako první. Bude to Arnoc Holohlavý nebo bývalý druhý důstojník mého otce Oba Osmiprstý?

Dveře se s vrznutím otevřely a vešel Foz Sekyra, drsnej chlapík s vystouplýma svalama. Než se stal pirátem, býval vojákem, a byl jedním z mých nejlepších bojovníků.

Vypálila jsem z kuše ukryté pod stolem, kterou mi přinesl Driden ze skladu zbraní na dolní palubě. Šipka přišpendlila Foze ke dveřím mé kajuty. Foz Sekyra zasténal a chytil se za žaludek. Z jeho přitroublého výrazu jsem viděla, že pořád ještě nepochopil, o co jde.

Dala jsem nohu na stůl, zaklesla ji do kuše a natáhla strunu.

"Pokud je někdo tak ambiciózní, že odpoví na mou výzvu jako první, je pro moji loď ambiciózní až příliš, Fozi. Promiň.", řekla jsem.

"Ty...ty..." pokoušel se Foz mluvit, ale bolest musela být nesnesitelná. I tak se ještě snažil vyndat svoji oblíbenou sekeru z opasku. Ta snaha se musí ocenit.

Umístila jsem druhou šipku do kuše a namířila na Fozovu hruď.

"Vím, že ti to asi moc nepomůže, ale zajistím ti řádný námořnický pohřeb."

"Jako...svýmu otci! Viděl jsem...ty provazy. Nařízla's je!" Foz procedil mezi zubama zatnutýma bolestí. Konečně se mu podařilo zvednout sekeru.

"Tak fajn. Hodím tě tedy do moře s odpadkama!"

Vystřelila jsem. Šipka prošla pirátem i dveřmi za ním. Mrtev se sesunul k zemi, na palubu před mojí kajutou, kde ho všichni viděli.

Arnoc Holohlavý byl první, kdo prohlédl tělo. Jeho pohled zabloudil ke mě, jeho výraz nic neříkal.

"Zdá se, že se nestal prvním důstojníkem," řekl Arnoc.

"Ne," odpověděla jsem a položila kuši na stůl. Při pohledu na své rozbité dveře jsem se zamračila. Jeden z pantů vypadl.

Potom jsem řekla Arnocovi: "Můžeš ten post mít, jestli chceš."

"No, nevidím v ruce kuši, tak to beru."

Scénář: Krvavá zátoka

Podmínky vítězství: Znič hrdinu Kapitána Swifta. Tawni Balfour a Pete Holčička spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. S sebou budou mít ještě Pevný štít. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 18. úroveň.

Popis mapy: Během pár minut se Tawniny nové loděnice změnily díky plíživému útoku v hořící ruiny. Její flotila je ochromena. Dokonce ani její vlajková loď Fúrie není schopná plavby. Tawni brzy zjistila, že útok zorganizoval stejný pirát, který zabil jejího otce. Chce jí tak zabránit v převzetí kontroly nad Průlivem bouří. Tawni se proto rozhodla najít pověstnou skrýš kapitána Swifta, Krvavou zátoku, a postarat se o odvetu.

Animace: Když kapitán Swift zabil mého otce, často jsem si představovala den, kdy se setkáme.Usmála bych se, poklepala bych mu po rameni a pozvala bych ho na skleničku. Vyprávěli bychom si historky o svých největších bitvách, a já bych ho přemluvila, aby mi vyprávěl o tom dni, kdy porazil Blacka Balfoura. Ach! Nikdy nic nevyjde, jak si to představujete.

Den 1,

Výbuch zbarvil noční oblohu do oranžova a probudil všechny v Yanathrae. Věděla jsem ještě dřív, než jsem vyhlédla z okna, že ten zvuk pochází z doků, a tak jsem okamžitě vyskočila z postele a rychle si natáhla kalhoty.

"Co to bylo?" zamumlal Pete Holčička. Posadil se na posteli - a v ruce měl dýku. Netušila jsem, kde ji vzal.

"Obleč se!" vyštěkla jsem a sáhla po opasku na meč. "Rychle sežeň koho můžeš a běžte do doků!"

Venku už se seběhl snad půltucet lidí. Byl tam Arnoc Holohlavý i Oba Osmiprstý. Výborně! Alespoň moji důstojníci ví, co dělat v nebezpečí. Zbytek mých vojsk bude za svoji pomalou reakci trpět. Na to dohlédnu.

"Arnocu! Obo! Za mnou!" křičela jsem za běhu k bráně.

Chvíli trvalo, než se nám podařilo otevřít bránu, a pak jsme se již řítili směrem k útesům, kde byla zbudována záložní stezka. Dala jsem postavit dlouhé točité schodiště vinoucí se po straně útesu dolů do doků. Trvalo by však příliš dlouho nasměrovat tudy všechny muže. Ve chvílích, jako byla tahle, jsem byla ráda, že Oba doporučil rychlejší cestu.

Když jsme se dostali na kraj útesu, zastavili jsme a strnule zírali na scénu odehrávající se pod námi. Před měsícem jsme dokončili stavbu dvou dlouhých doků a tří suchých doků pro budování lodí. Teď se suché doky přeměnily v ohnivé peklo a spolu s nimi i mých pět nových lodí.

"Musíme se dostat dolů!"

Oba mě popadl za ruku dřív, než jsem mohla naskočit na lano, které by mě dovezlo přímo na pláž dole. Na něco ukazoval.

"Támhle! Koukněte na konec druhého doku," řekl.

Hořící suché doky poskytovaly dostatek světla. Malá neukotvená rybářská loďka vplula do doku blízko boku jedné z mých lodí.

A v tom explodovala!

Chuchvalec plamenů zachvátil jak dok, tak i loď a zapálil dvě další. Nikdo už nemusel ukazovat na další rybářskou loď, která se blížila k dalšímu z doků. Uviděla jsem ji, jakmile se moje oči vzpamatovaly z prvního výbuchu. Myslím, že tahle loďka se vznítila moc brzy. Nezpůsobila tolik škody, jako ty ostatní, ale vznikl gejzír hořících koulí, které pršely na celý přístav.

Bez dalšího slova jsem přehodila svůj opasek přes provaz lanovky a seskočila z plošiny. Cestou dolů na pláž ubíhalo čelo útesu nebezpečně rychle. Potřebovala jsem zpomalit, jinak bych si mohla při přistání zlámat nohy. Ani kupa polštářů a písku mi nepomůže. Tak jsem zaťala zuby a pevněji stiskla svůj opasek. Pach pálící se kůže zaplnil můj nos.

Zem se přiblížila moc rychle. Na poslední chvíli jsem se pustila a padala na horu podušek. Přes jejich měkkost mi dopad vyrazil dech. Za mohutného kašlání jsem se plazila pryč z té kopice a postavila se na nohy.

Podvědomě jsem věděla, že je pozdě. Hořelo už skoro všude. Tenhle útok byl naplánovaný moc dobře na to, aby selhal.

Za chvilku vedle mě přistáli i Arnoc a Oba. Zírala jsem na první dok a viděla, že jedna z lodí ještě není zcela pohlcena plameny.

"Zachraňte Fúrii!"

Během několika příštích hodin jsme dělali, co se dalo, abychom uhasili ohně, ale i přesto jsme přišli o doky, loděnice i všechny lodě. Přežila jen Fúrie, ale i ta potřebovala opravy, trvající alespoň několik týdnů. Plameny spálily celou palubu, hlavní stěžeň silou exploze spadl a horko poškodilo část trupu. A to nepočítám mrtvé.

Významní členové mé posádky se shromáždili, zatímco jsem hleděla na vraky lodí, které měly být základem mojí flotily.

"Co to bylo?" zeptal se neurčitě Pete Holčička.

"Výbušné lodě!" řekl Arnoc. "Black Balfour je kdysi použil, když bylo Erathianské námořnictvo v přesile. Potřebuješ jen člun, nebo v tomto případě rybářskou loďku. Naplníš ji Ohněm démonů, zapálíš šňůru a pošleš ji směrem k nepříteli."

"Co je to Oheň démonů?" zeptala jsem se.

"Výbušná kapalina desetkrát silnější než palivo do luceren. Magická."

Oba dodal "Myslím, že nějaký alchymista ukradl démonům recept, takže teď je to všude."

"Teď tedy víme, jak to provedli," řekla jsem, "ale já chci především vědět, kdo to provedl. Pete Holčičko, zjisti to!"

Den 2,

Dva z mých námořníků, kteří byli té noci na stráži, zavinili to, že se nepřítel dostal tak blízko, aby mohl použít výbušné lodě. Nepřítel jednoho z nich zabil ve snaze je utišit, ale druhý utekl. Naštěstí pro nás, nikoliv však pro zrádce.

Přinutit toho chlapa k výpovědi netrvalo Petovi Holčičce ani čtvrt hodiny - Pete byl v těchto věcech mistr. To, co jsem se dozvěděla, bylo rozhodně zajímavé. Kapitán Swift zorganizoval tenhle útok, aby mi zabránil ovládnout Průliv bouří. Překáželo by mu to totiž v jeho pirátských kouscích. Ačkoliv jsem ještě nedostala žádné zprávy z Frigistonu, zrádce mi řekl, že Swift plánoval stejnou akci proti mým lodím i na severu. Za chvíli budu bezmocná - alespoň co se moře týče.

Kapitán Swift opět vstoupil do mého života, ale tentokrát nemám žádný důvod k oslavě. Poprvé to bylo ve chvíli, kdy zabil mého otce. Byl to férový boj, alespoň co se týká pirátů. Až doteď jsem byla ochotná nechat ho na pokoji. Jednou bych ho možná dokonce požádala, aby se přidal k mé flotile. Ale nyní nad sebou vynesl ortel smrti.

Přenechala jsem velení v Yanathrae Arnocovi s příkazem opravit Fúrii a začít stavbu nové loděnice. Mezitím jsem vzala Obu, Peta Holčičku a malý oddíl na jih, abychom našli tajnou skrýš kapitána Swifta - Krvavou zátoku.

Den 14,

Ráno, než se ostatní probudili, mě Oba přistihl, jak se dívám směrem ke Zlatému moři. Přemýšlela jsem o kapitánu Swiftovi a snila o okamžiku, kdy ho konečně chytím. Chtěla jsem Obovi přikázat, aby odešel, když řekl něco zajímavého.

"Vy víte, že s vámi kapitán Swift nebude bojovat, pokud nebude mít jistotu, že vyhraje."

"Bude se mnou bojovat, ať chce nebo ne. Nedám mu na vybranou," odpověděla jsem.

"Myslím tím, že se nepodaří vyprovokovat ho k boji. Budete s ním muset bojovat na jeho půdě, v Krvavé zátoce.

"To nevadí. Nezbude víc než spáleniště, až skončím s Krvavou zátokou."

"Bezpochyby budeme potřebovat loď. Slyšel jsem, že Swift jen zřídka opouští palubu Zabijáka."

Přikývla jsem. V téhle oblasti se schovává spousta pirátů a lotrů. Jeden z nich určitě bude mít loď. To byl můj nejmenší problém.

"Někdo přece musí vědět, kde Krvavá zátoka leží, ne?" zeptala jsem se.

"Jestli někdo takový existuje, může to být kdokoliv - vysloužilý námořník, obchodník který zásobuje Swifta, nějaká coura, kdokoliv!"

Den 19,

Všechny ty řeči o kapitánovi Swiftovi mě přiměly popřemýšlet o tom, kdy jsem toho chlapa naposledy viděla. Bylo to v den, kdy zemřel můj otec. Vzpomněla jsem si, že je to štíhlý muž, asi třicátník, s uhlazeným hnědým plnovousem a vlasy staženými do culíku. Pamatuju si jeho zářivě červený kabát a meč a dýku, kterou tak šikovně používal v boji.

Jednu dobu měl můj otec ve své pirátské flotile tři lodě - svou vlastní vlajkovou loď Černou smrt a dvě menší rychlejší plavidla. Já jsem dostala velení na Praskajícím blesku před rokem. Bylo to moje první velení a myslím, že mě otec testoval, zda dokážu bojovat po jeho boku. Třetí loď, Černý šíp, byla nová loď, vybavená jen základní posádkou.

Byli jsme na cestě do známého pirátského přístavu v jižním Zlatém moři, když jsme si všimli dvojice plachet na obzoru. V průběhu dalších několika hodin můj otec ty lodě obeplouval, aby získal představu, jak těžkým cílem by mohly být. Neúčastnila jsem se strategických sezení, ale od Oby Osmiprstého jsem se dozvěděla, že on a Gory Gordy doporučili nechat ty lodě na pokoji, už jen kvůli tomu, že Černý šíp má posádku sotva na obsluhu vytažených plachet.

Black Balfour ale nikdy neposlouchal nikoho, kromě sebe.

Vydal rozkaz k útoku. Tři na dva, to byla docela dobrá vyhlídka. Otec byl přesvědčen, že to je jen dvojice naložených obchodních lodí. Přesto nevím, co by s jejich nákladem dělal - Černá smrt už beztak měla plná skladiště a Černý šíp seděl ve vodě hlouběji, než bylo zdrávo.

Bez ohledu na to jsme zaútočili, upravujíc kurz tak, abychom obě lodě oddělili. Ty se nejdřív snažily uniknout na sever, ale to můj otec očekával. Potom se obrátily zpátky na západ, asi doufaly, že doplují do bezpečného přístavu dřív, než je dostaneme. Protože moje loď Praskající blesk nebyla naložena, byla jsem vepředu. A byla jsem první, kdo zpozoroval past.

Na obzoru se objevily další dvě lodě a právě rozbalovaly plachty, aby chytily vítr. Můj otec se dostal do té nejstarší pirátské pasti v historii. Dvě lodě, které jsme honili, byly návnadou, jen předstíraly, že jsou tučně naložené zbožím a pomalé. Druhé dvě lodě pluly dále od pobřeží a se svázanými plachtami byly prakticky neviditelné až do okamžiku, kdy už bylo pozdě. Past sklapla! Neměli jsme na výběr - museli jsme bojovat.

Praskající blesk byl lodí natolik rychlou, že mohl mít šanci uniknout, ale potom by byly Černá smrt a Černý šíp snadnou kořistí. V tu chvíli jsem se rozhodla učinit pokus o zmaření nepřátelského útoku. Obrátila jsem Praskající blesk proti dvěma menším plavidlům a nařídila protiútok. Ať se otec postará o dvě zbývající.

Námořní bitvy jsou vždy především o schopnosti manévrovat. Měla jsem tři balisty na bocích a malý katapult na přídi i zádi. Tyhle zbraně a vysoká rychlost dělaly z Praskajícího blesku malou smrtící loď. V prvních minutách bitvy jsem se protáhla kolem jedné z nepřátelských lodí a nařídila balistám vypálit do plachet. Naštěstí jedna rána zničila jejich jediný stěžeň a plavidlo tak zcela ochromila.

Bohužel krátce na to katapultovali z další lodi kovovou kouli, která se zabořila do mojí paluby. Nabírali jsme vodu, ale ne tolik, aby ji moje posádka nezvládla odčerpávat. Během další hodiny jsme kolem sebe s mým protivníkem kroužili a snažili se získat výhodu. Pak se naše lodě srazily. Můj protivník se dostal do lepší pozice a vbodl příď do boku Praskajícího blesku. Slyšela jsem skřípění a kvílení lodě pode mnou a věděla, že půjde ke dnu.

"Meče a dýky, chlapi!" zavelela jsem a tasila svůj vlastní meč. "Vykuchejte ty prasata!"

Na konci bitvy zůstala už jen čtvrtina mojí posádky. Praskající blesk se rychle potápěl a táhl s sebou i nepřátelskou loď. Odřízli jsme čluny a opustili loď. Poté už jsme se mohli jen dívat, jak Černá smrt zápasí se zbývajícími loděmi. Posádka Černého šípu se toho boje evidentně nechtěla účastnit a odplouvala v naději, že já a můj otec zaměstnáme nepřítele na dost dlouho na to, aby měli čas uniknout.

Viděla jsem, jak Černá smrt zahákovala loď kapitána Swifta, Zabijáka. Lodě k sobě přirazily a stejně jako já, rozkázal Black Balfour posádce přehoupnout se na protivníkovu palubu a bojovat muž proti muži. Obranu své lodi však vedl kapitán Swift sám, šíříc kolem sebe svými dvěmi dýkami smrt lehce a rychle. Už ve chvíli, kdy se otec probil kupředu a napadl Swifta jsem věděla, že bitva skončila. Měli jsme příliš velké ztráty.

Poslední bitka byla pěknou podívanou. Black Balfour bojoval výtečně i potom, co Swift zabořil svoji dýku až po rukojeť do jeho hrudníku. Brzy se však u otce ztráta krve projevila a jeho pozornost ochabla natolik, že Swift získal šanci probodnout otci mečem srdce.

Na obou stranách byly velké ztráty a místo toho, aby se kapitán Swift oslabil dalšími boji, dal se na ústup. Nechali jsme ho být, neboť z nás všechna bojová nálada vyprchala v momentě, kdy se k nám doneslo, že je kapitán - můj otec - Black Balfour mrtev.

Den 21,

Byla jsem dcerou služky, která pracovala dnem i nocí v krčmě. Dříve jsem ani nevěděla, kdo je můj otec. Nikdy do hostince nepřišel a moje matka nikdy nevyslovila jeho jméno.

I já jsem pracovala u U rezavýho půllitru, zametala jsem podlahy a servírovala na stoly chléb. Klienti byli převážně zloději a piráti, kteří se stahovali do tohoto malého přístavu na pobřeží Nighonu, aby unikli před zákony Erathie. Ani jedna noc se neobešla bez toho, aby někdo neskončil s kudlou v žaludku kvůli nějaké hádce. Co mi na těch vraždách opravdu vadilo ale byla krev, kterou jsem potom musela umývat.

Jedné noci jsem si všimla zrzavého piráta s vytetovaným hadem kolem krku, který visel na mé matce víc než normální zákazníci. Smáli se a pili několik hodin, moje matka ignorovala své obvyklé povinnosti, a tak jsem musela já vybírat popel.

Později v noci jeden z námořníků zrzavého piráta vyskočil a vypadal pěkně rozčileně.

Vytáhli své dýky. Pamatuji si svůj strach o život mé matky, ale vše se sběhlo v jediném okamžiku. Zrzavec vyhrál. Pokoušela jsem se běžet k ní, ale už byla u mne a strkala mi hadr do ruky a řekla mi, abych si vzala vědro.

Brzo jsem byla na kolenou a vytírala podlahu, zatímco někdo vyvlekl mrtvolu ven. Má matka zmizela nahoře. Ten večer se něco v mém životě změnilo.

Bylo mi sedm.

Den 24,

Když mi bylo deset, poprvé jsem se setkala se svým otcem, jen jsem nevěděla, že je to on. Pamatuju, že si lidi šeptali jeho jméno, zírali na něj a já si říkala, proč mají toho chlapa všichni rádi. Měl určitý šarm a byl docela štědrý, co se týče zlata. Té noci zaplatil tři rundy pro všechny.

Později vzal moji matku ven z města. Byla to úžasná náhoda, pamatuju si, že jsem snila o tom, že je tenhle svalnatý bohatý pirát mým otcem a že přišel, aby mě odvezl na své proslulé pirátské lodi. Jo, i v téhle díře jsem romanticky snila.

Ráno jsem zametala smetí, když se Black Balfour sesunul po schodišti dolů. Vzal si jeden soudek a nechal na baru peníze. Pak se přišoural ke mně.

"Jak se jmenuješ, ty malá jepice?" zeptal se.

"Tawni," odpověděla jsem bez váhání.

"Tfuj! To je jméno pro holku z baru."

Pokrčila jsem rameny. Byla jsem tak omámená jeho přítomností, že jsem nemohla mluvit.

"Máš dýku?" zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. A tehdy můj otec sáhl pod svůj černý kabát a vytáhl dlouhý tenký nůž.

"Začínáš být roztomilá jako tvoje matka," řekl Black Balfour a podal mi štíhlou čepel. Byla těžká a studená, ale rukojeť krásně zapadla i do mé malé dlaně.

"Na místě, jako je tohle," pokračoval, "roztomilost může být nebezpečná."

Kleknul si ke mně a usmál se. Jeho dva přední zuby byly zlaté.

"Když na tebe někdo sáhne a tobě se to nebude líbit nebo když se na tebe jen křivě podívá, řízni do něj! Tenhle nůž perfektně zajede mezi žebra rovnou do srdce. Trochu si to natrénuj na nějakých prasatech, nebo na něčem podobným. A ještě jedna věc - měj ji schovanou, ať nikdo neví, že ji máš. Překvapení je ta nejlepší zbraň, jakou můžeš mít!"

Tohle byla jediná rodičovská rada, kterou mi kdy otec dal, ale musím přiznat, že to byla ta největší věc, jakou pro mě kdo kdy udělal. Ten nůž pořád ještě mám. Je to nůž, který jsem použila na otcova prvního důstojníka Goryho Gordyho.

O týden později moje matka přiznala, že je Black Balfour můj otec.

Den 25,

O dva roky později už jsem s matkou nemluvila a taky jsem už nepracovala u Rezavýho půllitru. V jednom ze svých opileckých záchvatů mi matka prozradila, že mám nevlastního bratra, který žije ve stejném městě. Norry žil v domě se svým otcem a jeho rodinou. Že mi tuhle informaci matka celé roky tajila mě rozzuřilo, protože mě tím o mnoho připravila.

Tak jsem utekla a šla hledat Norryho. Jeho otec byl námořník a příležitostný pirát, takže byl často dlouho pryč. Jeho nevlastní matka Norryho nenáviděla, protože byl důkazem manželovy nevěry. Potěšilo mě to, protože to znamenalo, že Norry ve svém dětství taky trpěl. Byli jsme stejní a teď jsme měli jeden druhého.

Ukázalo se, že Norry, který byl o pár let starší než já, je členem malého gangu mladých zlodějů. Hned mě tam vzal a začal mě učit, jak se zachází s lanem. Byly to pro nás oba šťastné časy. Kradli jsme jídlo a pak i pro zábavu jen proto, abychom si dokázali, že to umíme. Vždycky se usměju, když si na ty časy vzpomenu.

Moc času jsme spolu ale nestrávili. Sotva dva roky. Norry ještě s jedním klukem plánovali velkou loupež. Norry byl ale bohužel lehkomyslný zloděj, nikdy nic nepromýšlel dopředu a nechal toho druhého, aby naplánoval všechno sám. Ten blázen vletěl přímo do pasti!

Druhý den se v uličce našlo Norryho tělo. Měl sedm bodných ran v zádech a ležel tam napospas krysám.

Trvalo několik měsíců, než jsem zjistila, že Norryho partner bratra zradil obchodníkovi, kterého Norry v průběhu let již sedmkrát okradl. A obchodník si na něj počíhal.

Toho obchodníka jsem znala. Zúčastnila jsem se několika loupeží v jeho domě. Takže jsem vzala otcův nůž. Ten obchodník trpěl. Pak jsem našla kluka, co zradil mého bratra, a zmlátila ho do bezvědomí. Odvlekla jsem ho za město, kde nikdo neslyšel jeho řvaní, a nacpala ho do pytle od brambor. Koukala mu z něj jen hlava. Dovnitř jsem pak hodila pár hladových krys.

Trvalo pár hodin, než zrádce zhebnul.

Den 30,

Kapsářství není moc výdělečné a vloupání do strážených obchodů může být poměrně nebezpečné. Proto jsem po Norryho smrti zaměřila své zlodějské umění na bandity. Založila jsem svůj vlastní gang a cestovali jsme po okolí, abychom našli vhodné místo blízko silnice, z něhož by mohla být dobrá základna.

Po návratu z jednoho takového výletu, s perlovým náhrdelníkem kolem krku a s peněženkou naditou zlatem, jsem zjistila, že moje matka před třemi dny zemřela.

Ani nevím, proč jsem šla k Rezavýmu půllitru zjišťovat, jak se to stalo. Prostě jsem to musela vědět. Majitel baru mi řekl, že byla už celé měsíce nemocná a nakonec nemoci podlehla.

"Dluží mi za to, že jsem se o ní staral," řekl majitel a očekával, že mu zaplatím.

"To máš teda smůlu," řekla jsem a obrátila se k němu zády.

"Hej!" zařval na mě. "Nezaplatíš snad za pohřeb?"

"Je mrtvá. Záleží snad na tom, kde skončí? Pro mě za mě ji hoďte do moře!"

Celý svůj život jsem věděla, že mě matka nechtěla. Ale nic jiného jí nezbylo. Svého otce jsem neviděla ode dne, kdy mi dal ten nůž - takže ten si mě k sobě asi nevezme.

Nebo ano? Jméno mého otce bylo vyslovováno všude. Byl tím nejděsivějším živoucím pirátem. Dokonce i velké Erathianské království se ho obávalo!

A já už jsem nebyla ta malá holka k ničemu, která uměla jen zametat. Málo lidí se mohlo se mnou poměřovat v dovednostech zacházení s dýkou a s mečem jsem také nebyla špatná. Možná bych se mohla stát členem otcovy posádky.

Den 32,

V panice, která zavládla při Zúčtování, pro mě nebylo těžké obsadit místo jednoho šťastlivce nastupujícího na loď, která měla namířeno do portálu. Zařadila jsem se do fronty místo toho muže. Bylo mi sedmnáct, ale měla jsem na jednom boku svazek drahokamů, na druhém meč a v rukávu dýku svého otce. Byla jsem připravena na vše, co pro mě tenhle nový svět chystal.

Byla jsem dokonce šťastná, že starý svět a s ním spojené vzpomínky opouštím.

Den 37,

Usadila jsem se v novém městě na pobřeží Zlatého moře. Byla jsem překvapená, jak moc se vše podobalo místu, kde jsem vyrostla. Měsíce jsem se snažila dostat k posádce pirátské lodi, ale byla jsem pro ně buď moc mladá nebo moc ženská. Stálo mě to zatraceně veliký úplatek, abych tuhle práci dostala.

Byla to ale dobrá práce. Navigátor pro mne měl slabost a já ho využila k tomu, abych se naučila navigovat a potom číst a psát. Během dalších dvou let jsem se naučila vše o plachtění a pirátství, ale i přesto jsem nikdy neměla takový respekt, jaký bych si zasloužila.

Takže v příštím přístavu jsem vystoupila a vešla do prvního hostince, abych utratila svoje poslední peníze. K mému překvapení jsem tam našla svého otce, sedícího u stolu s Gory Gordym a Obou (který měl v té době pořád ještě všechny prsty).

Zcela jistě to byl osud a já jsem nehodlala tuhle šanci propásnout.

Zamířila jsem si to ke svému otci a stála u jeho stolu, dokud se na mě nepodíval. Mrknul na mě, ale nezdálo se, že by mě poznával.

"Jsem Tawni Balfour - tvoje dcera," řekla jsem.

"Ó!" bylo vše, co na to řekl.

"Jsem pirátem jako ty. Hledám práci."

"No, děvče, Černá smrt má ale plno. Není místo. Najdi si práci jinde!"

Cítila jsem, jak se mi napjaly břišní svaly. Nečekala jsem, že odmítne. A pak mě ze vzteku na Blacka Balfoura a na to, jak mě odepisuje stejně, jako moje matka, polilo vedro. Ale největší vztek jsem měla na sebe za to, že jsem všechny ty roky věřila nějakému bláhovému snu, že se přidám k svému tátovi na moři.

Gory Gordy natáhl ruku a vzal mě kolem boků.

"Možná, že bych ti moh na lodi najít flek," zachroptěl.

Bez mrknutí oka jsem Gordymu uřízla levý boltec nožem, který mi dal otec. Gordy zařval a vyskočil ze židle. Oba jsme sáhli po meči, ale zastavili se, když jsme uslyšeli smích mého otce. Gordy se podíval na svého kapitána, překvapen, že mu nejde na pomoc. Myslím, že to byl ten den, kdy se Gordy rozhodl, že mě nenávidí.

Black Balfour se postavil a poplácal mě po rameni.

"Koukám, že si pamatuješ, co jsem ti kdysi řek."

Usmála jsem se na něj a přikývla. "Dokud sama neřeknu, nikdo se mě nedotkne."

"Jen tak dál, děvče," řekl můj otec. "Promiň, ale mám opravdu plno. Možná jindy."

A pak s Gordym a Obou odešli.

Den 40,

"Ne" byla špatná odpověď.

Našla jsem Černou smrt, otcovu loď, a pár týdnů ji sledovala. Rychle jsem zjistila, že Zúčtování mého otce těžce poškodilo. Tohle byla jediná loď z otcovy šestičlenné flotily, která přežila. Všechno bohatství a majetek, které za celou svou kariéru nashromáždil, byly taky pryč. Stal se z něj opět jen obyčejný pirát, který se zoufale snažil získat to, o co přišel.

Možná i proto za pár let riskoval útok na zdánlivě bezmocné lodě a spadl rovnou do pasti kapitána Swifta.

Když jsem si všimla, že se Černá smrt chystá vyplout na moře, vklouzla jsem v noci do doků, vyšplhala na palubu a schovala se v nákladovém prostoru.

Vím, jak hloupě a dětinsky jsem se zachovala. Co bych udělala já, kdybych našla černého pasažéra? Asi totéž, co můj otec.

Když jsem se jedné noci prozradila, byla jsem odvlečena před otce. Kráčela jsem k němu směle, s bradou vzhůru. Námořnici mne odzbrojili, sebrali mi zlato a boty.

Black Balfour se zamračil, když mě uviděl před ním klečet.

"Hlupačko!" procedil mezi zuby a dal mi facku.

Tehdy jsem zjistila, jakou měl sílu. Na chvíli jsem omdlela, a to něco vydržím. Během pár vteřin mi oko nateklo tak, že jsem nic neviděla.

"Chci být členem tvojí posádky," řekla jsem, polykajíce vztek. "Přiveď sem někoho! Kohokoliv! Zabiju ho a převezmu jeho práci."

Ale můj otec mne ignoroval. Zamyšleně hleděl na temné moře.

"Mám jí pověsit?" zeptal se Gory. Zdálo se, že ho ta představa vzrušuje.

"Ne," řekl můj otec a tak mi zachránil život. Neměla jsem ho ráda, ale za tohle jsem mu byla vděčná.

"Hoďte jí do moře tak, jak je," rozkázal Black Balfour.

Díval se, jak mě Gory Gordy a několik dalších námořníků nese k postranicím. Jásali a počítali, když mě drželi za ruce a nohy a rozhoupávali. Hodili mě do černé vody, plivli za mnou a pomalu odpluli do noci. Můj otec se nepřišel ani podívat.

Plácala jsem se tam ve vodě a snažila se ujasnit si, co dělat. Byla jsem daleko na moři - moc daleko na to, abych plavala směrem k pevnině. Byla jsem vlastně mrtvá. Mohla jsem plavat, dokud mi nedojdou síly a pak se nadechnout vody. Ale přeci jsem se nemohla jen tak utopit. To by bylo jako vzdát se a já se NIKDY nevzdávám!

Plavala jsem celou noc, úplně promrzlá. Svaly už jsem téměř necítila, ale pořád jsem ještě dělala pomalá tempa, když začalo vycházet slunce nad obzor. Nejdříve to byl nádherný pohled, ale pak mě začalo slunce pálit do zad a oslepovat mě. Přesto jsem se nevzdala.

Když slunce zase zapadlo, věděla jsem, že další východ slunce už neuvidím. Brzy se setkám se svým bratrem, ať už je to místo, kam se lidé dostanou po smrti, kdekoliv.

"Proklínám tě, světe! Celou dobu ses mě snažil zabít. Přežila jsem svou matku, Rezavý půllitr, své dětství! Všechno jsem přežila! Už je na čase, abys udělal něco správně," křičela jsem směrem k nebesům.

Přišla další noc. Studená. Tmavá. Vlny se převalovaly přes moji hlavu. Začala jsem počítat každý kop nohou, který ještě bránil moři, aby mě spolklo.

Byla jsem už napůl v bezvědomí a měla jsem halucinace, když se zdálo, že se obloha rozjasňuje. Nemohla jsem ale najít slunce - kolem byla jen temnota, obestřená mihotavým světlem, která mne obklopovala jako velká temná obluda. Byl to nějaký další přelud?

Najednou někdo řekl, "Ahoj! Na pravoboku!"

Vlny se zvedly, valily se proti mně a tlačily mě dolů. A je to tady. Jakýsi mořský bůh si přišel pro mou duši.

Byla jsem vyzvednuta z moře a hozena na tvrdou dřevěnou palubu. Potom mi někdo dal facku.

"Seš dítě štěstěny, holka!" řekl nějaký hlas.

"Ne, nejsem," odpověděla jsem.

Známá kovová rukojeť byla vložena do mé napuchlé dlaně. Přiměla jsem se otevřít své jedno fungující oko a spatřila tvář svého otce.

"Mám plno," zašeptal. "Jestli se chceš připojit k mojí posádce, musíš si udělat místo."

Rozhlédla jsem se po tvářích ostatních pirátů. Bohužel jsem neviděla Gory Gordyho. Takže když jsem se vyhrabala na kolena, z posledních sil jsem naslepo máchla svojí zbraní po nejbližším muži. Pak jsem se zhroutila na palubu, příliš vyčerpaná na to, abych se pohnula. Něco se s dutým žuchnutím svalilo vedle mě.

Od té chvíle jsem byla členem posádky Černé smrti.

Scénář: Průliv ztracených

Podmínky vítězství: V Rumportu vybuduj Oko chaosu. Tawni Balfour, Pete Holčička a Cyrca spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. S sebou budou mít ještě meč Obrobijce. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 23. úroveň.

Popis mapy: Průliv ztracených si zaslouží své jméno. Tahle oblast je naditá piráty a moře je známé polykáním lodí. Někdo nebo něco terorizuje tuhle mořskou cestu. Tawni musí zjistit, co je příčinou a zničit to, pokud chce někdy získat kontrolu nad Zlatým mořem.

Animace: Čest mezi zloději? He! Každý zloděj, který vykřikuje takové blbosti, se přetvařuje! V momentě, kdy má příležitost bodnout nejlepšího přítele do zad, ani nezaváhá. Na druhé straně pirát se řídí jiným heslem: "Zlato dostane poslední, kdo stojí na nohou."

Den 1,

"Kam se podělo moje štěstí?" zvolala jsem. Bezmocně jsem přihlížela, jak se potápí další z mých lodí.

Před dvěma týdny jsem opustila Yanathrae s flotilou sedmi lodí s cílem definitivně si podrobit Zlaté moře. Abychom uspěli, museli jsme dobýt Průliv ztracených, ale tohle místo nedostalo svoje jméno jen tak pro nic. Hodně lodí tady v minulosti zmizelo, ale až doteď nebylo jasné proč.

Vpluli jsme do Průlivu ztracených a očekávali... Ani nevím, co jsme očekávali, ale určitě ne mořské obludy.

První monstrum se vynořilo za námi, pověsilo se na záď lodi a naklonilo ji. Než jsme se otočili, bezmocná loď i s celou posádkou se již potápěla. Bitva, která se strhla potom, probíhala v naprostém chaosu.

Oba Osmiprstý sáhl rychle po harpuně a zaujal pozici na boku Fúrie. Vedla jsem loď směrem na moře a křičela rozkazy na posádku. Měla jsem lučištníky na obou stranách a na zádi, a další muže v záloze pro případ, že by ten tvor skočil na palubu, jak se o něm říkalo.

Mořské obludy bývají v chování naprosto nepředvídatelné, ale většinou od útoku upustí ihned, jakmile kořist projeví odpor. Dnes to však bylo jiné. Druhá loď se přelomila v půli nárazem hlavy příšery do trupu. Z plavby se pomalu stávala katastrofa.

Potom se do boje zapojil i "Pustošitel" pod velením Arnoca. V tu chvíli jsem spatřila, jak nějaká tmavá hlava drtí pravobok mé vlastní lodi.

"Dvě! Obludy jsou dvě!" křičela jsem. Nikdy jsem neslyšela, že by útočily ve dvou. Něco tu nehrálo.

Nebylo ale moc času o tom přemýšlet. Moji muži se naplno opřeli do boje s monstry a musím uznat, že bojovali dobře. I tak jsem ale ztratila další tři lodě. Pustošitel vydržel, ačkoli trup lodě byl hodně poškozen.

Pete Holčička byl stále po mém boku. Byl mým prvním důstojníkem na Fúrii od chvíle, kdy jsem dala Arnocovi vlastní loď.

"Vytáhli jsme z vody dvacet osm mužů. Zbytek se utopil nebo se rozkládá v břiše jednoho z těch monster," řekl Pete.

Přikývla jsem a studovala obzor dalekohledem. Ten útok se zdál být až moc organizovaný. Dvě obludy bojující bok po boku až na smrt, to bylo podezřelé. Mohl je někdo ovládat?

V tu chvíli jsem ve vodě zpozorovala šplouchnutí. Záblesk zlaté kůže následovala třpytivá ploutev. I když to nebyla ani vteřina, věděla jsem, co jsem právě viděla.

"Mořské panny," řekla jsem. "To je vysvětlení!"

"Co je s nima?" zeptal se Pete Holčička.

"Vsadím se, že stojí za tím milým uvítáním."

Podala jsem Petovi dalekohled.

Před několika měsíci jsem po souši poslala několik svých mužů, aby tu postavili pevnost. Měla to být moje základna v Průlivu ztracených. Neměla jsem však od nich žádné zprávy a proto jsem vyrazila na průzkum se sedmi loděmi. A chtěla jsem předvést svoji moc. Evidentně jsem podcenila sílu svých záhadných nepřátel. Už se to nikdy nestane.

Ať se to mořským vílám líbí nebo ne, připlula jsem, abych tu vybudovala přístav. A žádná mořská panna, obluda nebo pirát mi v tom nezabrání.

Scénář: Záliv panen

Podmínky vítězství: Odstraň hrdinu jménem Pete Holčička. Tawni Balfour, Pete Holčička a Cyrca spolu se všemi kouzly, dovednostmi a zkušenostmi postoupí do další mapy. S sebou budou mít ještě meč Obrobijce. Všichni hrdinové mohou postoupit maximálně na 28. úroveň.

Popis mapy: Tawni se chystá dobýt Záliv panen. Rozsáhlé lesy na pobřeží zálivu budou zásobárnou dřeva pro vybudování jižní flotily. Jeden z velitelů, těšící se její důvěře, ji ale zradil. První důstojník Pete Holčička převzal Rumport a vyplouvá na jih s jejími vlastními loděmi, rozhodnut zabít Tawni i její stoupence ve chvíli, kdy budou oslabeni.

Animace: Pomsta je čistý cit, aťsi ti pokrytečtí faráři říkají, co chtějí. Když vám někdo ublíží a vy jen nastavíte druhou tvář, ta nenávist se vám usadí hluboko v žaludku jako infekce. Brzy začne hnít a páchnout a dostane se do ní gangréna. Ale když vrazíte nůž do zad zdroje své nenávisti, je to, jako když ránu vyčistíte.

Den 1,

Problémem většiny území kolem Rumportu je nedostatek dřeva. Moji stavitelé lodí vyčerpali všechny zásoby v průběhu prvních několika týdnů a kostry lodí tak sedí bezmocně v suchých docích a čekají na dokončení. Dovážet dříví ze severu nelze - to by vyčerpalo zdroje tam. Proto jsem se vydala více na jih, do Zálivu panen, abych ho ovládla.

Pobřeží Zálivu panen obepíná rozsáhlý les s dřevem, které je pro stavbu lodí perfektní. A je to relativně blízko k Rumportu.

Samozřejmě jsem očekávala odpor, a tentokrát nebudu takový blázen, abych riskovala flotilu. Zdá se, že větší počet lodí přitahuje pozornost mořských panen. Proto jsem vybrala pouze Fúrii, použila ji na prolomení blokády a rychle namířila do zálivu a vyhnula se tak jakékoliv bitvě. Přeci jen jsem se párkrát s mořskými pannami setkala a jednou také s mořskou obludou, což způsobilo, že Fúrie začala nabírat vodu. Dostali jsme se však k pobřeží.

Nebylo času nazbyt. Nechala jsem na palubě část posádky, aby Fúrii opravili, a vzala jsem Obu a zbytek mužů na břeh, abychom se porozhlédli po okolí. Nebyla jsem pryč déle než jeden den. Když jsem se vrátila, litovala jsem, že jsem na lodi nenechala silnější stráž. Fúrie byla pryč! Ani stopa po mých mužích, po vraku, zkrátka po ničem. Moje loď prostě zmizela.

Den 4,

Sedla jsem si s Obou Osmiprstým u pití a přemýšlela o tom, že byl asi jediným mužem z mé posádky, komu jsem věřila. Věřit někomu je ztrátou času. Věřit někomu tě zabije. Ale Oba? Myslím, že jsem pochopila, co toho starého námořníka motivuje, a také, že moc a zlato ho nezajímají. Neměl zájem o získání mojí pozice, tak proč by mě zabíjel?

Zdalo se, že nemá ani zájem to, aby měl svoji vlastní loď. Jednu bych mu dala, kdyby mi naznačil, že o to stojí. Věřím, že by byl dobrý velitel (jinak bych z něj nikdy neudělala prvního důstojníka), ale Oba se jevil, že nedělá rád rozhodnutí.

"Proč to děláš, Obo?" zeptala jsem se nečekaně.

Poškrábal si svůj prošedivělý plnovous. V této jeho činnosti jsem rozpoznala nervozitu.

"Dělám co?" řekl.

"Piráta. Mně se zdá, že bys byl stejně šťastný, kdybys byl rybářem, jen kdybys měl pod sebou moře."

Oba souhlasně přikývl a řekl, "Asi bych mohl být šťastným rybářem. Přemýšlel jsem o tom - zvláště teď, když stárnu a jsem stále pomalejší."

"Nebuď blázen," řekla jsem a nalila nám další pohár, "jsi silnější a rychlejší než kdokoliv jiný z mojí posádky. Kolik ti je - čtyřicet?"

"Blíž k padesátce, myslím. Nepočítám to."

To znamenalo, že byl zhruba stejně tak starý jako můj otec, ale vypadal zdravější a mnohem mladší.

"Tak proč to tedy děláš? Proč jsi pirát?"

Oba se zamyslel, přičemž dopil druhý pohár a nalil si třetí. Čekala jsem. Naučila jsem se u svého prvního důstojníka tolerovat tyhle momenty přemýšlení.

"Máte pravdu, je to převážně proto, že miluju moře. Patřím sem a doufám, že na moři i umřu."

"Jsi pirátem, protože se ti líbí sláva bitev?" hádala jsem.

Oba zavrtěl hlavou.

"Pirátem jsem proto, abych mohl zabíjet ostatní piráty." Jeho slova byla jako ledové ostří.

"Tobě se líbí zabíjet piráty?" řekla jsem opatrně. Nečekala jsem takovou odpověď.

"Ano, mám z toho velký požitek. Zabili mi rodinu!" řekl drsně. "Než jsem se stal lovcem velryb, byl jsem obyčejným rybářem. Piráti zaútočili na moji vesnici a skoro všechny zabili! Já přežil. Chvíli jsem se plavil v námořnictvu Brakady, Erathie a Nighonu, ale nebylo tam tolik příležitostí setkat se s piráty."

"A tak ses stal jedním z nich. Zvláštní volba."

"Myslíte, že je? Poté co jsem se stal jedním z nich, zabil jsem víc pirátů než kdy jindy. Došlo mi, že piráti nenávidí víc, než kohokoliv jiného, ostatní piráty. Nenávidí soupeření, takže jakmile vidí jinou pirátskou loď, zaútočí na ni. A když jsme se dostali na břeh, ničili jsme pirátské skrýše. Bylo tak jednoduché vyvolat hospodskou hádku, která skončila zabitím, anebo vytáhnout nějakého ožralu ven a proříznout mu hrdlo."

Oba do sebe hodil další pohár. Jeho oči byly vzdálené, ale na tváři měl úsměv. V tu chvíli jsem pozorovala linky kolem jeho očí, šedivé pramínky v jeho krátkých vlasech a plnovousu, a vrásky objevující se na jeho tmavé kůži.

"Napočítal jsem sto zabití za každého člena mé rodiny," pokračoval Oba. "Pak už jsem přestal počítat. Ten zbytek je za mě, za štěstí, které mi ukradli!"

Promítla jsem si všechny ty bitvy, kdy jsem bojovala po boku Oby a najednou jsem uvědomila, že se bil zcela jinak s piráty než s nevinnými. Po pirátech šel jako šílenec, někdy jich pozabíjel během jedné bitvy až osm nebo devět - mnohem víc než kdokoliv jiný. To byl ten hlavní důvod, proč si ho otec držel v posádce. Black Balfour vždy říkal, že při zápasu Oby s jiným pirátem by vsadil všechny svoje prachy na Obu. Myslím, že já taky.

Ale v bitvách s obchodní stráží nebo válečným námořnictvem zabil sotva jednoho protivníka.

"Jak velká byla tvoje rodina?" zeptala jsem se a přemýšlela, kolik asi životů stála piráty tahle jeho pomsta.

"Moje žena a dítě, můj bratr a rodiče."

Pět.

Sto životů za každého. Pět set pirátů! Muž, se kterým jsem popíjela, byl armádou o jednom muži. Teď jsem teprve skutečně porozuměla, proč pro něj zlato a moc nic neznamenaly. Není divu, že nechtěl svoji vlastní loď. Když někdo zabije tolik pirátů, jde po něm každý darebák, co se vyskytuje na moři. Takhle zůstává v anonymitě a všechna vina za zabíjení padá na hlavu kapitána. Přemýšlela jsem, nakolik můj otec vděčil za svoji slávu Obovým činům.

Pozdvihla jsem sklenici na přípitek svému novému prvnímu důstojníkovi, "Na tvé úspěchy. Jen doufám, že mě nemáš na seznamu."

Napili jsme se.

Když jsme postavili sklenice, Oba řekl, "Nedělejte si starosti, nikdy jsem nezabil nikoho z vlastní posádky."

"Ty nebudeš nikdy chtít svoji vlastní loď, že ne, Obo?" zeptala jsem se.

Usmál se, vstal a řekl, "Je mi fajn tam, kde jsem, kapitáne. Jsem rád vaším prvním důstojníkem."

Jasně, že je. Vedla jsem vlastní osobní válku proti jiným pirátským kapitánům a to mu dávalo spoustu příležitostí k odplatě.

Den 6,

Dnešek začal dobře, ale rychle se to zvrtlo. Vzhledem k tomu, že jsme předchozí den procházeli kolem nějaké prasečí farmy, snídali jsme všichni mohutnou porci vepřového. Spláchla jsem to vínem ze soukromých zásob. Všechno začlo jít z kopce v momentě, kdy jsem vyšla ze stanu.

Do tábora dovrávoral posel držený dvěma skřety. Skřeti byli dost obezřetní, takže raději postrčili posla dopředu.

Toho muže jsem okamžitě poznala, i když měl po tváři rozpatlané bahno smíchané s krví. Byl to první důstojník z Arnocovy lodi, z Pustošitele. Jmenoval se Holl nebo Hobb nebo tak něco. Odtáhla jsem se, protože ze zbědovaného chlapa vycházel silný nakyslý smrad.

"Co tady děláš?" zeptala jsem se. Měl být na Pustošiteli a hlídat Průliv ztracených.

"Mám pro vás zprávy, kapitáne," odpověděl. "Špatný zprávy, je mi líto."

"Jak ses sem dostal? Na Pustošiteli?"

"Ne, kapitáne. Přišel jsem po svých. Pustošitele získal nepřítel."

Námořník začal tahat za provázek své těžké brašny zavěšené na boku.

"Jak získal? Jaký nepřítel?" zeptala jsem se naléhavě.

Konečně se mu podařilo uvolnit brašnu, překlopil ji a obsah vysypal do bahna. Během okamžiku se začaly slétávat mouchy. Námořník tu bledou špinavou kouli posunoval špičkou boty. Zíraly na mne mrtvé oči Arnoca Holohlavého.

I přes smrad z něj vycházející jsem posla popadla za špinavou košili a přitáhla si ho k obličeji.

"Jaký nepřítel?"

"Pete Holčička, kapitáne."

Nechala jsem Petovi na starost Rumport, Arnocovi pak velení na lodích. Domnívala jsem se, že rozdělení pravomocí zchladí ambice obou mužů. Evidentně jsem se mýlila. Ten námořník - jmenoval se Hoff - mi řekl, že Arnoc střežil na moři Průliv ztracených, když ode mě obdržel příkaz vrátit se do Rumportu.

"Takový příkaz jsem nevydala!" přerušila jsem ho.

"To jsme se dozvěděli, když jsme přistáli, kapitáne. Pete Holčička tam čekal a ved nás městem do kostela, kde jsme se s vámi měli setkat, ale po cestě jsme byli napadeni. Byli v přesile - tři na jednoho. Kapitán Arnoc zabil tři z nich, než Pete vytáh ten svůj smrtící bič a obtočil mu ho kolem ruky s mečem. Potom Pete osobně zabil Arnoca a nařídil jednomu ze svých mužů, aby mu uťal hlavu."

Hoff a pár dalších byli zajati. Pete si ze skupiny vybral Hoffa a podal mu pytel s Arnocovou hlavou. Ostatní pak pověsil.

"Řekl něco?"

"Řek mi, abych dones Arnocovu hlavu vám. Řek, že teď má svou vlastní loď a ještě mnohem víc. Rumport a jeho flotila jsou jeho a celý Yanathrae mu bude taky brzo patřit."

"Ještě něco?"

"Jo, ale moc jsem tomu nerozuměl. Něco o tom, že nikdy nezapomene na to znamení, kterým jste ho poznamenala," řekl Hoff.

Takže Pete Holčička na mě byl pořád ještě rozzuřený kvůli té malé jizvě na obličeji. Dobře. Chlapi jsou hloupí, když jsou naštvaní. Ale pochybuji o tom, že to malé říznutí je jediným důvodem Petovy zrady. Byl moc ambiciózní. Chtěl všechno. Ucítil svoji šanci a chopil se jí. Nemohla jsem mu to vyčítat. Až na to, že vzal to, co bylo moje.

"Moh bych dostat nějaký jídlo, kapitáne?" zeptal se Hoff.

"Ne," řekla jsem. A už jsem měla v ruce nůž.

"Nebudeš ho už potřebovat."

Zabila jsem ho rychle pro případ, kdyby přeci jen byl špiónem Peta Holčičky. Možná však, že s ním Hoff výměnou za svůj život skutečně uzavřel dohodu. To jsem nemohla riskovat. Proč bych se měla jednoho krásného dne vzbudit a najít Hoffa stojícího nade mnou s dýkou v ruce? Takhle je to bezpečnější.

Obrátila jsem se k Obovi Osmiprstému, který tomu přihlížel a řekla, "Pete Holčička zemře! Rozumíš?"

"Ano, kapitáne. Pokud dostanu šanci, potěšení bude na mé straně," odpověděl Oba.

Přísahala jsem, že se nyní veškerá moje snaha zaměří na opětovné získání Rumportu a na odstranění krásné hlavičky Peta z jeho zrádného krku.

Scénář: Nikdy se neohlížej

Podmínky vítězství: Znič mořskou královnu a líheň mořských oblud. Mezi oběma úkoly můžeš mít prodlevu maximálně 5 dní.

Popis mapy: Jednoho dne vpluje do Rumportu poničená loď s palubou zborcenou krví. Na stěžni je vyryto vyhlášení války podepsané Mořskou královnou. Tawni se zotavuje z nedávné bitky s Petem Holčičkou a cítí, že tohle bude poslední překážka na cestě k ovládnutí Průlivu ztracených a tím i celého Zlatého moře. Když bude Mořská královna a její panny pryč, bude ona, Královna pirátů, vládnout nad Zlatým mořem.

Animace: V bojích vítězím, protože jsem ochotná zajít dál než kdo jiný. Bojuju tvrdě a vzdávám se, jen pokud se nedá zvítězit. Ani potom válka nekončí, dokud to sama neřeknu. Ale nad minulostí nezvítězí nikdo. Ta vás dožene a drží se vás jako klíště. Je tady pořád, bez ohledu na to, jak moc se ji snažíte nevnímat.

Den 1,

Uprostřed noci mě probudilo zuřivé klepání na dveře. Hodila jsem na sebe košili a kalhoty a otevřela dveře. Ve dveřích stál Oba Osmiprstý.

"Dostali jsme zprávu od někoho, kdo si říká Mořská královna," řekl Oba bez jakéhokoliv úvodu.

Podle tónu jeho hlasu a výrazu ve tváři bylo zřejmé, že to příjemná zpráva nebude. Čekala jsem s nataženou rukou, ale Oba se otočil a kráčel pryč. Cítila jsem, že se mi to opravdu nebude líbit.

"Hned jsem tam," řekla jsem.

Natáhla jsem si vysoké boty a do pravé z nich jsem si dala otcovu dýku. Rumport byl od porážky Peta Holčičky poměrně klidný a pod mým velením zůstalo jen málo mužů, kteří by nebyli loajální. Nepotřebovala jsem nic víc, než tu dýku. A kromě toho - bude se mnou Oba.

V docích jsem našla loď - novou loď - kterou jsem pojmenovala "Hadí zhouba". Pokud jsem mohla z pohledu na její prasklý trup a rozřezané stěžně posoudit, účastnila se nedávno nějaké bitvy. Jak jsem přecházela přes prkno na palubu lodi, všimla jsem si, že je pokrytá zaschlými tmavými skvrnami - krví!

"Kde je posádka?" zeptala jsem se.

Oba pokrčil rameny. Nikdo to nevěděl. Pak ukázal na hlavní stěžeň.

Do dřeva byl nedbale vyškrábán nějaký vzkaz.

MOŘE PATŘÍ MNĚ! MOŘSKÁ KRÁLOVNA

"Moc toho nenamluví, co?" řekla jsem.

"Na palubě bylo sto osm mužů," řekl Oba. "Všichni jsou pryč."

"Jakou misi Hadí zhouba plnila?"

"Plula směrem na jih zmapovat druhou stranu Průlivu ztracených."

"Tyhle mořské panny mě už začínají dopalovat," řekla jsem.

Cestou z paluby Hadí zhouby jsem zachytila vyděšené pohledy námořníků, kteří opuštěnou loď našli.

"Obo, vezmi loď do průlivu a potop ji. Nikdo už by se na Hadí zhoubě nechtěl plavit. Zařiď její posádce pohřeb, kterého se jim předtím nedostalo."

Oba přikývl, ale stále vyčkával. Znal mě dobře. Věděl, že přijdou další rozkazy.

"Jestli chce válku, má ji mít," řekla jsem. "Připrav Fúrii, Pustošitele a Žraločí zub. Ráno vyplouváme!"

Den 1,

Téměř týden poté, co jsme opustili Rumport, jsme dopluli do nezmapovaných jižních oblastí Průlivu ztracených. I když se několika lodím podařilo do průlivu vplout a vrátit se (teď, když mám polovinu oblasti pod kontrolou, jich bude již víc), žádná se nedostala skrz. Hadí zhouba měla být první, ale jak se ukázalo, drží mořské panny průliv odhodlaněji, než jsem předpokládala.

Bylo nad ránem, když se ozvalo zaklepání na dveře mé kajuty.

"Dále!" křikla jsem.

Dovnitř vstoupil Derring Špinavec, můj druhý důstojník. Byl to malý šlachovitý chlápek s velkým hnědým mateřským znaménkem, které pokrývalo téměř celou jeho levou tvář. Při pohledu na Derringa jsem se bezděky dotkla jizvy na své čelisti - stálé připomínky na toho neřáda Peta Holčičku.

"Kapitáne, jen mě zajímá, jestli jste vydala příkaz nezabíjet ty mořský víly?" zeptal se Derring.

"Chystáme se s nima válčit. Proč bych dávala takový příkaz?"

"No," řekl Derring a nervózně si třel ruce, "já jen, že první důstojník zabránil včera v noci mužům, aby jednu z nich zabili."

Vyskočila jsem na nohy. Proč by Oba dělal něco takového?

"Vysvětli mi to, Derringu, a radím ti, mluv pravdu. Jestli zalžeš nebo budeš přehánět, jen aby ses mi zalíbil, poznám to! Pověsím tě za tvoje vlastní vnitřnosti k zábradlí na zádi a rackové si pochutnají!"

"Ne, kapitáne! Stalo se takhle. Oba nastoupil službu na palubě a mně se ještě nechtělo spát. Šel jsem si zaboxovat do nákladového prostoru. Slyšel jsem to od kluků, co měli službu včera v noci!"

Derring vysvětlil, že si ve vodě všimli mořské panny, možná špiónky a začali ji pronásledovat. Z nějakého důvodu se ta mořská panna neponořila hluboko pod hladinu, jak to obvykle dělají. Možná byla zraněná. Po několika minutách zvedl jeden z námořníků harpunu, aby té ryboženě ušetřil trápení, ale Oba mu nakázal, aby se stáhl. Brzy nato honičku vzdal.

Co měl Oba v plánu? Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že mu jí bylo kvůli jejím zraněním líto. Ale v posledních měsících jsem ho viděla zabít mnoho mořských panen. Žádný soucit nikdy neprojevoval.

"Dobře, žes mi to oznámil, Derringu," řekla jsem. "Ale Oba Osmiprstý je tvůj první důstojník a pokud máš problém, jdi nejprve za ním. Co se týče mořských panen, tak dokud nedostaneš jiný rozkaz, chci, abys zabíjel, co uvidíš. To je můj příkaz. Rozumíš?"

"Ano, kapitáne!"

Chvíli jsem seděla a snažila se přijít na to, co Obu k takovému chování přimělo. Vždy jsem však skončila u stejné otázky. Proč Oba projevil soucit k nepříteli?

Den 5,

Když jsme cestou našli hlavu mého třetího posla, shromáždila jsem všechny důležité členy svého vojska. Byli tam Oba a Derring Špinavec, můj písař Driden a několik dalších.

"Změnila jsem názor," řekla jsem jim. "Nejen že zabijeme Mořskou královnu, ale podmaníme si také její říši!"

Ze skupiny se ozývaly projevy souhlasu, avšak jeden z nich, jmenovitě Oba, zůstal potichu.

"Jak to mění naše plány?" zeptal se.

"Abych řekla pravdu, v téhle zemi jsem neplánovala zůstat, protože je nás málo na správu stále se rozrůstajících území, ale zabití Mořské královny nestačí. Když nezlomíme mořské panny - myslím tím jak fyzicky, tak i psychicky - tak se vrátí. Necháme těm, které přežijí, dno moře. Každé město, vesnice a statek budou moje! Všechno ostatní zničíme!"

"Proč chcete všechno zničit?" řekl Oba.

"Mořská královna bude výstrahou světu. V budoucnu si takoví jako ona dvakrát rozmyslí začít si něco s Královnou Zlatého moře!"

Znovu se ozvaly souhlasné výkřiky. Podívala jsem se Obovi do temných očí. Muži dychtili po boji, lační jako vždy. Ne však všichni.

Závěrečná animace: Později jsem se dověděla, že můj pravý otec, Oba Osmiprstý, se usadil na jednom ostrově ve Zlatém moři. Koupil si rybářský člun a postavil si malý domek na pobřeží, kde chtěl žít do konce svého života. Ale už zakrátko ho často viděli ve společnosti vdovy, která žila poblíž. Hmm. Tak gratuluju!