| To fantasy vs sci-fi je u mě takovou pocitovou záležitostí a je to asi o momentálních preferencích, co se mi chce vnitřně více prožívat. Když mám rád hrady a středověk, tak se fantasy přímo nabízí. Tolkienův umělecký styl + vytvoření funkčního světa, s mapou, podrobnými popisy lokací, jakoby je autor doopravdy navštívil. Tam se atmosféra dala krájet. Pak tu máme akčněji laděný Dragonlance, asi o kapku více strhující, přes to opět naprosto propracovaný funkční svět a míst. Nakonec člověk sáhne po Feistovi a má pocit, že čte nej fantasy na světě, byť se pozdější knihy dosti opakují v motivech. Vždy je to ale strhující. Nakonec se fantasy žánr dostal do pozice, kdy zakomponuje do již takřka uvěřitelných a tak trochu obehraných fantasy světů koketování s cestováním v čase nebo naprosto strhující iluzorní světy jako byl např. Amber. Sci-fi mi v době dospívání přišlo tak trochu suché, kolikrát se autoři utápěli v popisech něčeho, co mě moc z počátku nebralo a chtěl jsem prostě vesmírnou akci. V té době mě asi nakonec nejvíce nadchnul Harry Harison a jeho Planety smrti. Ale čím jsem starší, tím více mi sedí takové to přemýšlivé rozjímání nad vesmírnými dálavami a od akčních Star-Wars jsem se duševně přesunul právě k Asimovovi a celého jeho díla ohledně Robotů, Impéria a Nadace. Jsou tam moment, kdy se tam prostě vidím. Dokonce cítím toho ducha tehdejší doby, kdy autor ty knihy psal a umím se do toho vžít, do jeho úvah, představ, fantasie. Navíc se mi líbí, že do toho zakomponovává takovou pátrací detektivku a závery jsou kolikrát doslova Poirotovské, kdy obvinění padá klidně na jednu, dvě jiné osoby, aby se tím odhalil opravdový, třetí viník. A už jen ty názvy knih, jako třeba Hvězdy jako prach, vzbuzují příjemné mrazení v zádech. |
Od letošního léta jsem propadl ale dalšímu žánru a to jsou detektivky, dosud jsem je miloval ve filmech, teď jsem je konečně začal číst a nezačal jsem ničím menším než je Agátha Christie 
)